Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Fenomény

Mobily na koncertech můžou být otravné, ale nezakazujme je

Fenomény: Mobily na koncertech, studentifikace měst

The Cure
The Cure; ilustrační foto

Dav na koncertě, každý z návštěvníků sleduje, co se děje na pódiu. Ovšem ne přímo, ale s pohledem upřeným na display svého telefonu, kterým si v danou chvíli vše natáčí nebo rovnou streamuje. Působí to sice jako scéna z nějakého dílu technoskeptického seriálu Černé zrcadlo, ovšem v dnešní době to už je běžná realita hudebních akcí. Muzikanti z toho nejsou vždy nadšení – a otravné to je vlastně i pro mnohé fanoušky.

Nad fenoménem telefonů na koncertech se v komentáři pro The Guardian zamýšlí hudební publicista Ben Beaumont-Thomas a jeho pohled je příjemným způsobem otevřený vůči nové realitě, v níž je přítomný jak generační střet, tak nové prožívání rituálů spojených s hudbou. Portál zaměřený na prodej vstupenek Eventbrite si nechal v Británii vypracovat výzkum, z něhož vyplývá, že 70 % návštěvníků koncertů neustálé filmování a fotografování obtěžuje a zhruba stejné množství by podpořilo nějaký typ omezení v koncertních sále. Pro řešení zcela bez telefonů se nicméně kloní méně než pětina dotázaných.

Reklama
Reklama

Zhruba polovina dotázaných zároveň připouští, že oni sami někdy na koncertě fotili nebo natáčeli, ve věkové skupině 18 – 24 let to je dokonce 62 %. A tato nadpoloviční většina už ukazuje novou normu chování, která je daná čistě generačně. Na rapovém koncertě je příchod hvězdy na pódium doprovázen září displejů z celého sálu. Interakce tu má zcela jinou podobu než třeba při vystoupení Sama Smithe nebo Jacka Whitea, kteří zcela trvají na tom, aby jejich fanoušci telefony nepoužívali.

Co ale může rušit při intimním folkovém představení, může se rovněž stát součástí show. „Chaotické roztřesené záběry jako by byly vetkané do chaotického energického koncertu, vytvářejí síť fanoušků, která přesahuje zdi budovy, v níž se odehrává. Záře displejů a blesků pomáhá roznést energii mimo pódiu a spojuje dav s performerem,“ dodává Beaumont-Thomas.

A připomíná, že přítomnost telefonu na koncertě jen potvrzuje skutečnost, že hudebník v klubu hraje pro nás; nejsme tam my pro něj. „Smartphone je demokratický a tvůrčí nástroj, který umožňuje každému, aby se veřejně zapojil a vepsal do kulturní události, což výsada, která dříve bývala vyhrazená pouze profesionálním fotografům a kritikům. Fotka na koncertu dává signál: Záleží mi na umění. To je právo, které musíme chránit.“

 

Studentifikace měst

V neděli v půl druhé ráno je studentská party v plném proudu, návštěvnice převlečená za žábu opouští budovu, ale kdo by čekal, že divoký mejdan bude pokračovat i na ulici, bude zklamaný. U dveří stojí jiný student, který si dává prst přes rty na znamení, že je třeba být v naprosté tichosti, než dorazí Uber.

Scénka z Bristolu otevírá reportážní text Petera Beeche, který líčí fenomén „studentifikace“ měst a jeho dopad na místní život. Tento jev poprvé popsal v roce 2002 akademik Darren Smith a kromě zjevných pozitiv, jako je dynamické kulturní dění i život v ulicích, přináší početná studentská populace do univerzitních měst i jiné nepřímé jevy. Původně rodinné domy začínají sloužit spolubydlení, školky ustupují barům a bistrům, ulice mimo ruch semestru upadají a chřadnou.

Počet studentů ve Velké Británii se od roku 1992 zdvojnásobil a některé komunity a menší města s místy, kde 90 procent obyvatel představují studenti, nejsou připravené na divočejší dění. V praxi to znamená třeba případy, kdy při pouliční party stovka studentů doslova rozbořila zeď. V Newcastlu, který je incidenty proslulý, policie zatrhla party s tématem S/M a rok před tím zaznamenala případ joggera, kterého v parku student pomočil.

Největší potíže, zdá se, činí společné bydlení v rezidenčních čtvrtích – dokud počet domů poskytujících společné bydlení nepřesahuje čtvrtinu, vše funguje v harmonii. Tvrdí to Sarah Piper, radní z Nottinghamu: „Studenti hlídali děti místním rodinám, spřátelili se s nimi. Ale jak to přesáhlo 25 procent, vše se změnilo.“

Zainteresovaní se zároveň shodují, že soustředit studenty do jedné části města a vytvořit jakési ghetto by ničemu nepomohlo, problém by se jen odsunul do budoucna. Mít studenty v komunitě pokládají všichni za důležité, pro společné soužití se však při velkém počtu musí hledat nová pravidla a postupy.

 

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Pavel Turek

redaktor, kultura

turek
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte