Skuhravá pravice nikoho nedojímá

Není nutné zpochybňovat názor, že nastupující legálně zvolená vláda je lepší než prezidentská vláda Rusnokova. A než kabinet ČSSD, SPOZ a komunistů, který nám Miloš Zeman chystal v přesvědčení, že jeho apoštolové vstoupí do parlamentu. V uspokojení nad tím, že jsme utekli hradnímu hrobníkovi z lopaty, bychom ale neměli podcenit nebezpečí, jež může hrozit od nové mocenské elity, kterou jsme si zvolili.

S Damoklovým mečem

O tom, že obrovská koncentrace politické, byznysové a mediální moci v rukou Andreje Babiše představuje rizika, s nimiž se česká společnost dosud nesetkala, není pochyb. Někteří v tom spatřují konec polistopadového režimu, jiní je viní z hysterie. Na jedno ale můžeme vzít jed. Každá moc, které chybí opozice, rychle degeneruje, stává se nenasytnou a ukrajuje z prostoru svobody. Hlavní nebezpečí nepředstavuje ani tak Babiš sám - jako spíš fakt, že na politické scéně nemá opozici, jíž by se musel obávat.

V pondělním redakčním komentáři píše tištěný Respekt, že Babiš má ve vládě koaliční partnery, kteří jej budou mít pod kontrolou. Je to tak jisté? Lidovci na dotaz, zda odejdou z vlády, když soud potvrdí Babišovu spolupráci s StB, odpovídají: To by nás okamžitě nahradil Okamura. Co všechno ale budou ochotni přehlížet s tím, že musí zůstat, aby místo nich nepřišel někdo horší?

A sociální demokraté? Jakýkoliv principiální střet vedoucí k rozpadu vlády by znamenal návrat iniciativy do rukou prezidenta, konec Bohuslava Sobotky jako premiéra a zřejmě i předsedy ČSSD. S tímhle Damoklovým mečem nad hlavou se Sobotkovi těžko bude čelit případné mocenské rozpínavosti Andreje Babiše.

O to důležitější je pak role skutečné opozice, která čítá dvaačtyřicet poslanců TOP 09 a ODS. Ti se ovšem dál nacházejí v šoku z volebního krachu. Kdy a jak se z něho hodlají probrat, není úplně jasné.

Co dělat?

V první řadě by měly obě strany přestat skuhrat a setřást ublíženeckou mentalitu. Je scestné, když dokola omílají, že za jejich prohru mohou „šiřitelé blbé nálady“, jak Miroslav Kalousek označil protikorupční organizace, které „viděly za každým stínem zločin“. Vždyť vzedmutí protikorupční vlny bylo jen důsledkem toho, že pravicové vlády zašly za meze únosnosti v pěstování politiky jako prodloužené ruky byznysu.

Navíc organizace mapující korupci nejsou pro opozičního lídra nepřítelem, ale cenným spojencem. Jestli měl Petr Fiala po zvolení předsedou ODS s někým přednostně urovnávat vztahy, pak ne s Václavem Klausem, ale s šéfy občanských iniciativ.

Poměr sil mohou TOP 09 a ODS upravit už v komunálních a senátních volbách. Nepůjde však jen o to vyrazit s obměněným vedením a kandidáty, kteří nejsou spojováni s érou srůstání politiky a byznysu. Obě strany si těžko mohou dovolit přetahování o voliče pravice jako v dobách, kdy dohromady měly podporu hodně přes třicet procent.

Pokud chtějí posílit opoziční váhu, měly by ODS a TOP 09 postavit společné kandidáty ve většině senátních obvodů i velkých městech včetně Prahy. Co to může způsobit, to jsme viděli v roce 2000, kdy se někdejší Čtyřkoalice dohodla na společném postupu proti ČSSD a ODS a získala 17 z 27 obsazovaných senátních křesel.

Zejména TOP 09 se však do nějakého sbližování nežene. Místopředsedkyně Helena Langšádlová to řekla jasně: „ODS není v dobré kondici, abychom mohli zvažovat blízkou spolupráci.“

Tomu lze do jisté míry rozumět. Na druhé straně, copak je TOP 09 v nějaké oslnivé formě? Obě strany přispěly svým dílem k propadu důvěry ke klasickým stranickým formacím. Tím spíš by měli dát najevo víc pokory a začít to společně napravovat.