Nespouštět vládu a Babiše z očí

Máme vládu, která získala důvěru parlamentu. Už to je po zkušenostech s její prezidentskou předchůdkyní pokrok. Měli bychom ale poctít důvěrou nový kabinet i my, občané? Kdo něčemu věnuje důvěru, už ji ztratil, varuje aforistik Jakkoliv bychom neměli s důvěrou spěchat, šanci ukázat schopnost vládnout bychom ministrům upřít neměli.

Problémů, které zanechal Nečasův kabinet, jenž se rozpadl v důsledku krize pravice, je řada. A tak by bylo ku prospěchu země, kdyby nová vláda poskládaná z manažerů podniků, ale i z politiků s vyvinutějším sociálním cítěním dokázala pohnout notně nazrálými problémy. K těm patří jak financování zdravotnictví, důchodový deficit, dopady minulých škrtů na lidi se zdravotním postižením nebo s minimálním důchodem, ale třeba i čím dál drsnější podmínky obyvatel sociálně vyloučených ghett.

Mnohdy jde o situace, které vyžadují spíš praktická řešení nezatížená ideologickými předsudky. Z tohoto hlediska by mohlo být výhodou, že v koalici převažují noví poslanci. Většinu z nich snad ještě nemohla postihnout politická slepota a cynismus, kterému tak často propadají letití parlamentní rutinéři.

Což i skýtá určitou šanci, že političtí greenhorni, kteří ještě nestačili zapadnout do zájmových vazeb, by mohli úspěšně tlačit na částečné odpolitizování státní správy a větší nezávislost státních zástupců. Pokud by dokázala koalice schválit tyto dva zákony, aniž z nich učiní bezzubý paskvil, přispěla by k prohloubení demokracie jako žádná vláda před ní. 

Oproti tomuto scénáři ovšem stále mějme před očima nebezpečí, že takto složená vláda může naopak přispět k fatálnímu oslabení demokracie. Tím největším rizikem zůstává miliardář Andrej Babiš, který se rychle stává nejmocnějším mužem v politice.

Nakolik majitel Agrofertu a jeho zaměstnanci, které si přivedl do vlády, odolají pokušení zneužít narůstající moc, aby přihrávali svému průmyslovému impériu? Bude se Babiš chovat jako skutečný ministr financí, jehož prioritou jsou zájmy státu, nebo jako dravý byznysmen, který politickou moc zneužívá k poškozování konkurence v zemědělském, potravinářském nebo mediálním podnikání?

Tahle otázka je o to naléhavější, že k prosazování zájmů velkého průmyslu, stavebních a energetických gigantů vždy tíhli i sociální demokraté. A to i v dobách, kdy ministrem financí byl jistý Bohuslav Sobotka. Čímž se opakovaně zpronevěřovali hlavnímu poslání moderní sociální demokracie, jež bývalý premiér Velké Británie a šéf Labour Party Tony Blair popsal jako „starost o jednotlivce, pomoci mu překonat nespravedlivá omezení způsobená chudobou, špatným vzděláním, špatným zdravím a dát mu šanci ukázat to nejlepší, co v něm je“.

Co z toho vyplývá pro přístup k nastupující trojkoalici? Rozhodně vládu neodepisovat předem, ale o to bedlivěji sledovat její kroky. Zvláštní pozornost zaostřit na Babiše. Ono se brzy ukáže, která z jeho tváří je ta pravá. Zda předvolební tvář bojovníka za očistu společnosti, jenž vždy ctí zákony. Nebo autoritáře, jemuž při pohledu na zákonné překážky při stavbě dálnic bezděky unikne: „My se jednou z té demokracie poděláme.“