Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Externí hlasy

Nenápadně nápadná vítězka Nobelovy ceny

Letošním laureátem se stala kanadská povídkářka Alice Munroová

Alice Munro • Autor: The Guardian
Alice Munro • Autor: The Guardian

Letošní Nobelova cena za literaturu musela potěšit anglisty, novináře i čtenáře. Nikdo nemůže Alici Munroové „vyčítat“, že nejprestižnější literární cenu dostala jen za své politické postoje. Novináři tentokrát nemusí zoufale hledat kohokoli, kdo by o ní dokázal napsat pár smysluplných vět. Dvaaosmdesátiletá Munroová je volbou nespornou, ba skoro samozřejmou; člověk by málem zapomněl, že by tomu tak vůbec nemuselo být.

Že chce být spisovatelkou, tím si Alice Munroová byla jistá už od svých čtrnácti let. „Jenže tenkrát jste nic takového nemohli vytrubovat,“ uvedla. „Člověk na sebe neupozorňoval. Možná to bylo tím, že jsem byla Kanaďanka, možná tím, že jsem byla žena. Možná obojí.“ To potvrzuje i její kolegyně Margaret Atwoodová: „V třicátých a čtyřicátých letech, kdy Munroová dospívala, byla představa Kanaďanky z malého města v jihozápadním Ontariu, kterou by svět bral jako spisovatelku vážně, málem směšná. I v padesátých a šedesátých letech bylo v Kanadě jen velmi málo nakladatelů, ti většinou vydávali učebnice, a když už prózu, tak britské či americké provenience.“

Nepřála jí ani rodinná konstelace: starala se o tři malé děti, manželu Jamesovi pomáhala v knihkupectví. Když už si našla čas na psaní a v tu chvíli za ní zašla sousedka, nedokázala jí ani říct, že snaží pracovat. Zkusila si pronajmout kancelář, ale tam ji zase vyrušoval užvaněný pan domácí, a tak toho ani tam příliš nenapsala. Materiál k první povídkové sbírce Tanec šťastných stínů tak dávala dohromady bezmála dvacet let.

Držitelka letošní Nobelovy ceny za literaturu Alice Munroová • Autor: ČTK, AP
Držitelka letošní Nobelovy ceny za literaturu Alice Munroová • Autor: ČTK, AP

Kniha byla kritikou přijata vřele a dostalo se jí i nejvyššího kanadského literárního ocenění, Ceny Generálního guvernéra. Naprosto to ale neznamenalo, že by byla finančně nezávislá nebo známá za hranicemi Kanady, to přišlo až na konci sedmdesátých let, kdy její povídky začal vydávat časopis New Yorker.

Povídkové formě zůstala věrná už napořád; asi nejblíž se k románu dostala v cyklu povídek Životy dívek a žen propojených osobami hlavních hrdinek. „Když jsem pracovala na svých prvních pěti knihách, pořád jsem si přála, abych psala román,“ svěřila se jednou. „Myslela jsem si, že dokud člověk nenapíše román, neberou ho jako spisovatele vážně. Dost jsem se tím trápila, ale teď už mě nic netrápí, a navíc se situace změnila. Myslím, že povídky se nyní berou vážněji než kdysi.“

Munroová je spisovatelka tradiční a realistická. Na jejím psaní není nic lyrického, je prosté a nevyumělkované jako dřevěný stůl, přitom překvapivě krásné a netriviální. Nepíše o dějinách, velkých idejích a politice, ale o maloměstských dramatech, o světě izolovaných komunit, v nichž se ambice (obzvláště pak ty ženské) přijímají jen s nevolí, kde se touhy utajují a všichni si vidí do talíře. V poměrech sešněrovaných přísnou protestantskou morálkou jsou pak násilí, nemoc či pověst zničená jednou indiskrecí pokládány za jakýsi nivelizační mechanismus, drsná spravedlnost pro ty, kdo se opováží usilovat o něco lepšího.

Alice Munroová: Příliš mnoho štěstí • Autor: Paseka
Alice Munroová: Příliš mnoho štěstí • Autor: Paseka

Munroová píše hodně o touze, nevěře a frustraci, sexuálních scén v její próze najdeme pomálu; letmo zmíněné zmuchlané povlečení ovšem v jejím podání vydá za víc než barvité líčení kopulace. Na její práci není zkrátka a dobře nic módního; skvěle to ve své recenzi roku 1987 shrnula Claire Tomalinová: „Ona díky bohu nikdy nenapíše kasovní trhák. Nečtěte víc než jednu její povídku denně, nechte se jimi pomalu očarovat: ony vám vydrží.“

Přes to přese všechno se Alice Munroová pomalu, skoro kradmo stala jednou z nejoceňovanějších spisovatelek na světě, o čemž svědčí další dvě Ceny Generálního guvernéra, Man-Bookerova mezinárodní cena a konečně cena Nobelova.

Ta by pak konečně mohla přispět k tomu, aby si povídkářky jejích kvalit pořádně všimli i Češi. Nakladatelství Paseka tu ve vynikajících překladech Aleny Jindrové-Špilarové a Zuzany Mayerové s chvályhodnou umanutostí vydalo čtyři sbírky: Už dávno ti chci něco říct (výbor ze tří sbírek, 2003), Nepřítel, přítel, ctitel, milenec manžel (2009), Útěk (2011) a Příliš mnoho štěstí (2013).

Sama Alice Munroová po vzoru Philipa Rotha oznámila, že ve svých dvaaosmdesáti s psaním definitivně končí, Češi ji však mohou objevovat ještě dlouho. 

Autor je překladatel

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].