Když dítě zaplaví úzkost, stačí s ním prostě být. Není potřeba hned hledat řešení

Asi každý rodič někdy uklidňoval své dítě, když se bálo strašidla pod postelí nebo v tmavém koutě pokoje. Někdy už však nejde o běžné dětské obavy, ale o úzkosti, které jsou tak intenzivní, že narušují každodenní život celé rodiny. V takových případech se rodiče obvykle obracejí na psychologa či psychiatra. Jejich ordinace jsou ale přeplněné a čekací doby dlouhé. Psycholožky Marta Fišerová a Marie Polášková z Národního ústavu duševního zdraví se proto inspirovaly v zahraničí a začaly rodičům nabízet odborně vedený terapeutický kurz Bez obav, kde se naučí, jak dětem ve věku 7–12 let s úzkostmi pomoci. Šestitýdenním kurzem v testovacím modu už prošlo téměř 250 účastníků. A první výsledky ukazují, že rodinám skutečně pomáhá. 

Často se mluví o tom, že psychický stav dětí a dospívajících není dobrý. Jak byste psychickou kondici nejmladší generace zhodnotily vy?

Marie Polášková: Dělali jsme výzkum mezi rodiči, jak vnímají duševní zdraví svých dětí. Vyšlo nám z něj mimo jiné, že čekací doby k dětským psychologům jsou půl až tři čtvrtě roku. V některých krajích je skoro nemožné se k psychologické pomoci dostat. Pilotní projekt programu Bez obav jsme dělali v Karlovarském kraji a rodiče zmiňovali, že museli za dětským psychologem cestovat do jiného kraje. Myslím, že to samo o sobě vypovídá o tom, že podpora není dostatečná. Pak asi nezáleží na tom, jestli se kondice dětí zhoršuje, nebo ne. Ve chvíli, kdy dítěti není včas nabídnuta pomoc, se jeho stav může rychle zhoršit. Jinak přesná čísla o psychické kondici dětí a mladistvých nemáme, jen odhady na základě statistik ze zahraničí. Ale jakmile jsme spustili náš program, začali se nám ozývat rodiče z celé republiky, že mají zájem. Významným faktorem je i to, že se o duševním zdraví více mluví. A je tu větší povědomí o projevech úzkostí či deprese.

Říkáte, že čekací doby k psychologům a psychiatrům jsou dlouhé. Nemůže být nápor způsoben i tím, že se na ně rodiče obracejí ve chvíli, kdy by jejich dětem stačil jiný druh pomoci nebo podpory? 

M. P.: Jenže nemají moc možností. Když třeba dítě špatně nese přechod na střední školu nebo rozvod rodičů a začne se chovat jinak, na koho se rodiče v našem systému mají obrátit?  

Marta Fišerová: Komunitní a nízkoprahové zdroje podpory jsou omezené. Školní psychologové jsou zahlcení a ne každá škola je navíc má. Není pak divu, že rodiče míří rovnou za specialisty.

Proto jste se rozhodly nabídnout alternativu?

M. F.: Vycházíme z toho, že v zahraničí jsou rodičovské programy různého typu docela časté. Rodiče se v nich učí, jak pracovat se svými kompetencemi tak, aby dokázali děti podpořit v náročných chvílích – a třeba i rozeznat, kdy už je potřeba vyhledat specialistu. I v Česku už pár takových programů je, ale není to běžná praxe. Přitom ze zahraničních výzkumů víme, že mohou být velmi efektivní. A to natolik, že dítě nakonec odbornou pomoc vůbec nemusí potřebovat. Často mohou rodiče odvést velkou část práce sami. Věříme, že když rodičům nabídneme pomoc, poleví nápor na ordinace odborníků a dostanou se k nim děti, které to skutečně potřebují. 

Do vašeho kurzu přijímáte všechny rodiče, kteří mají zájem, nebo si je vybíráte?

M. F.: Je potřeba, aby se jednalo o rodiče nebo jakoukoli pečující osobu, jejíž děti trpí úzkostnými potížemi. Občas nás osloví rodiče, kteří se chtějí jenom vzdělat, což je fajn, ale pro ty bohužel program není. Potřebujeme, aby měli něco konkrétního, na čem s dítětem mohou pracovat. Zároveň je důležité říct, že je to kurz určený pro rodiče dětí s lehce až středně těžkými úzkostmi. Školitelé, kteří rodiče do programu nabírají, vyhodnocují, jestli by jim ještě kurz pomohl, nebo už je potřeba odkázat je na specialistu.  

Kde je ta hranice?

M. P.: Je to hodně individuální, ale mohou to být děti, které už se potýkají se sebevražednými myšlenkami, mají časté panické ataky a je tam zkrátka náznak, že by jim pomohla medikace nebo hospitalizace.  

M. F.: Důvodem je i to, že když rodič slyší, jak se děti ostatních posouvají, a jeho dítě stagnuje, protože jeho úzkosti jsou násobně větší, přináší mu to velkou frustraci.

Co si představit pod lehce až středně těžkými úzkostmi? 

M. F.: Rodiče na našem webu vyplní dotazník, kde odpoví na dvě otázky – jestli jejich dítě trápí nadměrné obavy nebo úzkosti, a pokud ano, zda narušují každodenní rodinný život. Dítě třeba opakovaně odmítá jít do školy. Maminka kvůli tomu chodí pozdě do práce nebo se z ní musí vracet. Když rodiče na otázky odpovědí, školitelé je kontaktují a dál se doptávají na každodenní život, aby dokázali vyhodnotit, jestli je v možnostech kurzu rodiče podpořit. 

S jakými problémy k vám rodiče typicky do kurzu přicházejí? Co popisují?

M. P.: U mladších dětí to bývají separační úzkosti: odmítají chodit do školy, jezdit na tábory, mají problémy se spaním. Třeba nemohou usnout samy v pokoji. Potom to mohou být i sociální obtíže, třeba v kolektivu, nedokážou se bavit s kamarády ve třídě, bojí se na cokoli zeptat pana učitele nebo paní učitelky. Často se to potom nabaluje. U mladších dětí více pozorujeme somatické obtíže, třeba si stěžují na to, že je bolí bříško, nemohou ráno snídat a podobně.  

M. F.: Úzkost se u dětí často překlene i do vzteku, s nímž si pak rodiče nevědí rady. A ty děti také ne.

 M. P.: Rodiče si pak občas postěžují, že učitelé jejich dítě vnímají jako zlobivé a nevychované. Ono přitom jen navenek projevuje, co cítí uvnitř. Rodiče jsou pak odsuzováni za to, že dítě není „normální“ – a cítí se izolovaní a ne dost dobří. Poslouchají, že by na dítě měli být tvrdší. Jenže co funguje na děti, které úzkostné projevy nemají, těžko bude fungovat rodičům úzkostnějších dětí. 

Co tedy fungovat může?

M. P.: Asi nejdůležitější je, že si rodiče stanovují cíle, na kterých chtějí s dítětem pracovat. Jakmile cíl mají, rozkouskují ho na jednotlivé krůčky. Cíl může být třeba to, že dítě usne samo v pokoji. Nezačneme tím, že dáme dítě do postele, zhasneme a řekneme: Tak spi. První krůček bude, že maminka první noc přespí vedle něj, pak s ním počká, jen dokud neusne, a potom třeba jen prvních deset minut. Zároveň nastavujeme odměny pro dítě, aby bylo externě motivované. Jde nám o to, aby si dítě zažilo, že je schopné se strachu vystavit a překonat ho. Je pak na sebe pyšné a úzkost se postupně snižuje.

Nejsou odměny kontroverzní? Podle některých odborníků na výchovu narušují vnitřní motivaci.

M. F.: Každá rodina si to musí nastavit podle svých časových i finančních možností. Navíc často zjišťujeme, že pro děti není motivací nový tablet nebo iPhone, ale spíš čas strávený s rodičem. Pro nás je důležité, aby dítě i rodič byli jeden tým. Účastníky motivujeme k tomu, aby přišli domů a s dítětem vše otevřeně probrali: Tohle jsem se naučil. Tohle by podle mě pro nás byl dobrý cíl. Co si o tom myslíš? Jak bychom to mohli rozkouskovat? A tím pádem i jedním z cílů je, aby rodič trávil s dítětem víc času a snažil se porozumět jeho obtížím. Proto i odměny se pak často točí kolem společně stráveného času. Ale samozřejmě jsou i rodiče, kteří třeba na odměny nepřistoupí a najdou si jinou cestu. A to je taky v pořádku.  

Není limitující, že se děti kurzu neúčastní a vy nevidíte, jak na tom skutečně jsou? Když to přeženu, nemůže to třeba být tak, že ve skutečnosti má problém rodič a nikoli dítě?

M. F.: Občas se stává, že si rodiče na setkáních uvědomí, že je také trápí úzkosti. Techniky, které se učí, pak mohou aplikovat i sami na sebe. Ale nikdy se nám nestalo, že by se najednou zjistilo, že dítě ve skutečnosti žádné obavy nemá. A vzhledem k tomu, že rodiče ve skupině často sdílejí svoje frustrace nebo obavy ohledně výchovy, není úplně vhodné, aby tam děti byly. Rodiče často zmiňují, že právě sdílení je pro ně nejdůležitější. Mohou si oddechnout, trochu postěžovat, zjistí, že v tom nejsou sami. 

M. P.: Také vycházíme ze zahraničních zkušeností, kde se na základě výzkumů ukazuje, že vyjde nastejno, jestli je rodič v podobných programech sám, anebo jestli se tam s terapeutem setkává i dítě. A v té chvíli dává větší smysl tam poslat jen rodiče, protože dítě pak nemusí zameškat školu, vysvětlovat spolužákům, kam jde, nebo třeba cítit, že je s ním asi něco špatně, když ho rodič někam tahá.  

Řekly jste, že se děti často bojí odloučení. Jaké další strachy rodiče zmiňují?

M. F.: Bývají to konkrétní fobie, třeba z lékaře, zubaře nebo i stříhání nehtů. U dětí v tomto věku je představivost velmi bohatá. Pro nás dospělé je to mnohdy nepochopitelné, protože to přece žádný strašák není. Ale my rodiče vedeme k tomu, aby se snažili porozumět, proč se dítě tolik bojí, co je za tím, co ho třeba někdy dříve vyděsilo. A nesmetli to ze stolu s tím, že to není reálná hrozba. Pro dítě v tu chvíli je. Pokud jde o školu, děti se třeba přes mobil neustále ujišťují, že rodič opravdu dorazí a vyzvedne je. Nebo píšou, že potřebují odejít dřív, protože už tam nechtějí být. To pak rodinu velmi ovlivňuje. Maminky nám říkají, že potřebují pracovat. A takhle si dítě musí do práce vzít nebo pro něj jet dříve. 

„Tradiční“ námitka může znít, že dítě prostě ve škole být musí a nevede se o tom diskuse. Proč nemůže fungovat přístup na sílu?

M. F.: My chceme, aby si dítě zažilo, že dokáže strach překonat. Ale ve chvíli, kdy ho někdo do školy natlačí, nic nepřekonává a neučí se nic nového. Často sebe samo vůbec nedokáže regulovat, obavy pak mohou eskalovat.

 M. P.: Při pocitu silného ohrožení může dojít k panické atace. Dítě se zasekne, začne hyperventilovat a do budoucna může mít mnohem větší strach, že se to stane znovu. A pak může zcela odmítat do školy chodit. 

Na druhou stranu přistupovat den za dnem na to, že s dítětem zůstanu doma, a nakonec třeba dám i výpověď, asi také není pro mnoho rodin řešení...

M. P.: Ne. My nechceme, aby rodiče byli hyperprotektivní, všechno dítěti dovolili a všechno za něj udělali. Chceme, aby děti vedli k větší samostatnosti. Jenom je důležité to odstupňovat a nechtít po nich hned ten největší krok. Můžeme si to představit, jako bychom měli znovu začít řídit poté, co jsme měli bouračku. Sednout si hned do auta dokáže málokdo. Nejprve možná vyhledáme autoškolu a zkusíme si na parkovišti zaparkovat, nevydáme se rovnou na dálnici. 

Můžete dát příklady konkrétních technik, které si rodiče na kurzu mohou osvojit?

M. F.: Máme techniku, která se jmenuje krabička na starosti. Děti si během dne píšou nebo kreslí svoje obavy, dávají si je do krabičky nebo do obálky a v předem stanoveném čase, třeba na konci dne, si je s rodičem projdou. Často zjistí, že spousta těch obav už není relevantních. Něco už odešlo, něco zůstalo – a o tom si mohou popovídat. Ne všechny obavy je potřeba vyřešit hned nebo se nechat od rodiče ujišťovat.

 M. P.: Také rodiče vedeme k tomu, aby si zkusili s dítětem jen popsat, co se děje, nehodnotili ho a pokládali otevřené otázky. Není potřeba hned hledat řešení, ale jen s dítětem být a porozumět mu. Rodič také může sdílet, že i on má z něčeho strach. Děti mají často představu, že máma a táta jsou superhrdinové, kteří všechno zvládnou. Ale když řeknou, že mají obavy z prezentace v práci, a přesto to zkusí zvládnout, může to být pro dítě úleva a zároveň motivace.

Když se například dítě bojí odjet na školu v přírodě, je asi neefektivní přístup mu říct: Neboj, užiješ si to tam. K jakému přístupu rodiče navedete vy?

M. P.: Čeho se tam bojíš? Co si myslíš, že by se mohlo stát? Stalo se ti už něco takového v minulosti? Konverzace může skončit třeba tím, že rodič řekne: „Aha, rozumím, že je to pro tebe děsivé, toho bych se taky bál.“ Od rodičů slýcháme, že ze začátku je velmi těžké jen uznat emoce a nehledat hned řešení. Ale v danou chvíli skutečně stačí jen ujistit dítě, že to, jak se cítí, je v pořádku.

Ale pokud rozmluva skončí tím, že rodič uzná emoce dítěte, pak mu asi může těžko říct, ať si zabalí kufr. Je tedy cílem, aby dítě nakonec jelo, nebo ne? Otevřu třeba téma vícekrát a časem se možná dostaneme k tomu, že dítě pojede? Nebo ho letos necháme doma a zkusíme to za rok?

M. F.: Jak říkala Marie – nepošleme dítě hned na dálnici, když se něčeho velkého bojí. S rodičem si stanoví cíle tak, aby to pro ně bylo zvládnutelné. Je to velmi individuální. Nevíme, jestli je to poprvé, co má dítě jet na školu v přírodě, nebo už tam někdy bylo. Je fajn dítěti připomenout: „Pamatuješ, jak jsi před rokem byl na táboře? Jak se ti tam líbilo? Taky ses nejdřív bál, vzpomínáš?“ Děti často mají tendenci zapomenout, že už to jednou překonaly. 

M. P.: Rodiče často mohou skákat ke katastrofickým scénářům, že pokud teď dítě nepojede, nepojede už nikdy. My je navádíme k tomu, že je to proces krok za krokem. A od toho jsou na kurzu školitelé, kteří to dokážou vyhodnotit. Nerada bych sklouzla k obecným radám.

A nemůže být někdy skutečně nejlepším řešením nechat dítě doma? Nebo tohle nechcete podporovat?

M. P.: Dám příklad. Holčička má zrovna panickou ataku a do školy fakt nedojde. Tak ji nebudeme tlačit, ať si tam odsedí celý den. Rozhodně jsou situace, ve kterých je důležité toho malého človíčka prostě respektovat a nejednat na sílu. 

Snažíte se rodiče vést k tomu, aby děti v jejich úzkostech nevědomky nepodporovali. V čem v této oblasti nejčastěji chybují?

M. F.: Jsou to třeba případy, které zmiňovala Marie, kdy děti píšou rodičům ze školy SMS typu: Vyzvedneš mě a bude to dobrý, viď? A rodič na každou tuhle obavu reaguje ujištěním. Je naprosto v pořádku, když ráno dítěti řekne, že až skončí škola, vyzvedne ho a půjdou na zmrzlinu. Ale při opakovaném ujišťování se dítě ve svých obavách jen zacyklí. 

Pro rodiče může být těžké si říct, že už dítěti odpovídat nebude a počká, v jakém stavu se vrátí ze školy...

M. F.: Ano, i to je proces. Nelze najednou zmizet a nereagovat. Ale rodič může říct: Teď mám schůzku, nebudu ti moct odpovídat, za hodinu ti napíšu. A pak se intervaly prodlužují. 

Ne všichni se dostanou na váš kurz. Co mohou rodiče dělat, aby u svých dětí budovali odolnost?

M. F.: Vést je k samostatnosti. Občas sledujeme, že se rodiče snaží dítě hodně kontrolovat a všechno udělat za něj. To je na škodu, protože dítě potřebuje zažít, že to dokáže samo. Mohou to být maličkosti: naplánovat výlet pro celou rodinu, připravit si oblečení nebo svačinu na další den. 

M. P.: Rodič by také měl dbát o svoje duševní zdraví. Mít to jako jednu z priorit. Když je rodič v tenzi, má z něčeho strach, dítě to nasaje. Když se rodič bojí, že dítě pojede na školu v přírodě, tak ono by se asi mělo bát taky, že. A ještě je dobré mít s dítětem rituály a opravdu si s ním povídat, vyzvídat, navázat důvěru. Před spaním si třeba mohou říct, co hezkého se ten den stalo, co bylo těžké a na co se těší. 

Myslím, že spousta rodičů má pocit, že si s dětmi povídají hodně. Obvyklou otázkou je: Jak bylo ve škole? Odpovědí však bývá jen: Dobrý. 

M. P.: Je potřeba se zajímat o svět svého dítěte a neptat se jen, co bylo ve škole a co mělo k obědu. Co hraješ na mobilu za hru? Jaké tam získáváš body? Můžu si zahrát s tebou, naučíš mě to?

Když má rodič doma dítě, které je úzkostnější než jeho vrstevníci, asi se neubrání otázkám, proč to tak je a jestli to třeba nezpůsobil on sám. 

M. F.: Je to kombinace genů a prostředí. My v kurzu rodiče vedeme k tomu, že teď je to takhle – dítě se potýká s úzkostmi, jak mu můžeme pomoct? Nesnažíme se úplně rozplést historii toho, co se stalo. Je dobré si být vědom toho, že se třeba jako rodič také s úzkostmi potýkám. Nebo že dítě prošlo velmi stresující situací, ale jinak bych spíš doporučila hledat cestu, jak by to mohlo být lepší, než konkrétní příčinu. 

 M. P.: Také není dobré svalovat na sebe vinu za to, že mám úzkosti a dítě je kvůli mně má taky. Zaprvé to nemusí vždycky tak být a zadruhé se setkáváme s tím, že když má rodič stejné obtíže, o to lépe může dítěti porozumět. Vybavuji si maminku, která úzkosti nikdy neměla a bylo pro ni velmi složité to pochopit. 

Nemusí jít jen o přenášení vlastních úzkostí. Rodič může pochybovat, jestli je u dítěte nezpůsobil chybou ve výchově. Říká si, že měl být třeba důslednější, nebo že byl naopak na dítě až příliš tvrdý. 

M. F.: K čemu nám ale tyhle myšlenky jsou?  

Rozumím, ale je velmi těžké se ubránit pochybnostem o vlastním rodičovství.

M. F.: My rodičům říkáme, že teď jsou na kurzu a to stačí. Teď se snaží udělat krok dopředu. Když uvíznete v autě na rozbahněné cestě, taky si neříkáte: Měla jsem jet jinou cestou. Nebo možná si to ze začátku říkáte, ale pak vám dojde, že tím nic nevyřešíte. A začnete hledat způsob, jak dostat auto ven.

 M. P.: A hlavně, jak říkala Marta, je to kombinace různých faktorů. Nedovedu si představit, že by úzkosti byly vinou rodiče, který se o dítě aktivně zajímá a chce mu pomoci. Často k úzkostem přispívá školní prostředí, přísný učitel nebo nefunkční kolektiv.  

Jakou máte od rodičů zpětnou vazbu na kurz?

M. P.: Rodiče v kurzu průběžně vyplňují dotazníky, abychom zjistili, jestli se stav dítěte zlepšuje, nebo ne. Teď jsme dělali předběžnou analýzu vzorku 165 rodičů. Máme dvě skupiny – rodiče, kteří jdou do kurzu hned, a kontrolní skupinu, která tři měsíce čeká, zatímco také vyplňuje dotazníky. Výsledky z dotazníků nám ukázaly, že stav dětí, jejichž rodiče už kurzem prošli, se ihned po absolvování kurzu výrazně zlepšil a po dalších třech měsících ještě výrazněji. Ve srovnání s tím u kontrolní skupiny stav dítěte zůstává po třech měsících stále stejný, samovolně se nezlepšuje. Zatím jsou tedy výsledky velmi pozitivní a ukazují, že kurz u dětí vede k výraznému zmírnění úzkostných obtíží, které je dlouhodobé. Jsou to podobné výsledky jako v zahraničí. 

Na závěr pokládám všem stejnou otázku. Je něco, co dnešní rodiče hodně prožívají a řeší a kdyby to nechali plavat, nic hrozného by se nestalo? 

M. F.: To, jak úzkosti dítěte působí na okolí. Nebo jak působí oni jako rodiče. Rozumím tomu, že je to tíží a je těžké to odsunout, ale myslím, že je lepší energii věnovat dítěti a sobě než tomu, co si říkají ostatní.

 M. P.: To jsem přesně chtěla říct. Neřešit řeči ostatních: Měl bys dělat tohle a tohle, aby dítě nebylo takové. Vykašlat se na to a říct si, že já jsem rodič a moje dítě je prostě jiné než sousedovo. Je to velmi těžké, ale myslím, že by se rodičům ulevilo.