Bez zákazu bychom doteď kouřili v kancelářích. S tělesným trestáním dětí je to stejné

Česko je jednou z posledních evropských zemí, které nezakazují fyzické trestání dětí. Od ledna se to změní. V občanském zákoníku přibude formulace, jež tělesné tresty zakazuje. Dětem, které zažívají násilí v rodině, i jejich rodičům pomáhá specializované Centrum Locika. Jeho ředitelka, dětská terapeutka Petra Wünschová, považuje změnu zákona za klíčovou podmínku, jak předcházet násilí na dětech. Text je prvním ze série rozhovorů o výchově, který bude v následujících týdnech v Respektu vycházet.

Škodlivost fyzických trestů je prokázaná mnoha výzkumy a v české společnosti se o ní mluví už dlouho. Proč si myslíte, že se jejich zákaz podařilo prosadit zrovna teď?

Už byl nejvyšší čas. Česká republika - spolu se Slovenskem - byla poslední zemí v Evropské unii, která fyzické trestání nezakazuje. Naši zahraniční kolegové se na nás dívali velmi zvláštně, když jsme jim říkali, že tuhle základní podmínku pro to, aby bylo možné řešit násilí v rodinách, nemáme legislativně ukotvenou. Určitě nazrála doba, ale stála za tím také snaha široké odborné i rodičovské veřejnosti, jež si tuhle změnu přála. 

Proč je vůbec potřeba zákaz v zákoně mít?

Je to podobné jako u kouření. Začínala jsem pracovat v devadesátých letech a tenkrát bylo běžné kouřit v kanceláři. Když dnes líčím svým dětem, že jsme měli popelník vedle počítače a běžně jsme v práci kouřili, myslí si, že si vymýšlím nebo jsem se zbláznila. Přijde jim to jako pravěk. A já si přitom živě pamatuji diskuse o tom, jestli zákaz kouření ve společných prostorách nepovede ke ztrátě svobody. Dnes nám přijde automatické, že v restauraci nebo na večírku se chodí kouřit ven. Ale byla k tomu potřeba regulace.

Tělesné tresty jsou velmi nebezpečné. Překračují hranici v tom smyslu, že je možné blízkému způsobit bolest a ponížení, abychom ho donutili dělat, co chceme. A zároveň každý rodič ví, že v okamžiku, kdy v bezmoci na dítě zakřičí nebo ho bouchne, uleví se mu. Když neexistuje žádný vnější korektiv, mají rodiče tendenci toto jednání opakovat a stupňovat. Proto je důležité, aby společnost řekla, že to není v pořádku. Stejně jako u kouření. Kdybychom spoléhali jen na nějaký vnitřní kompas, doteď kouříme v kanceláři.

Zákaz je takzvaně deklaratorní, z jeho porušení neplynou pro rodiče žádné tresty. Stačí to?

Naprosto. Tresty nefungují, ani vůči dětem, ani vůči rodičům. Úplně stačí, že se takové ustanovení stalo součástí občanského zákoníku. Nepotřebujeme ho mít i v trestním, protože cílem není stíhat rodiče, ale posílit zdravé vztahy v rodinách a narovnat společenskou normu, co je a co není vůči dětem normální. Doteď jsme v zákoně měli, že rodič může použít přiměřený trest, což vlastně nedává smysl. Říkali jsme tím, že rodič může dítě trochu bít, trochu ho ponižovat, trochu mu ubližovat. A nikdo neuměl říct, kde je ta míra. Rodiče tím pádem nebyli motivovaní ke změně výchovy a zároveň to komplikovalo práci s týranými dětmi. K odborníkům se dostávaly velmi pozdě, protože jejich okolí dlouho zvažovalo, jestli se jedná o takzvané výchovné působení rodičů, nebo už je trestání nepřiměřené. Ani sami rodiče to neuměli posoudit. Všichni rodiče, kteří týrali své děti a s nimiž jsem pracovala, byli přesvědčeni, že je vlastně vychovávají.

Babičko, proč mě plácáš?

V debatě o přijatelnosti fyzických trestů lidé často argumentují vlastní zkušeností. Říkají: Mě rodiče taky bili, když jsem si to zasloužil, vyrostl ze mě slušný člověk a žádné následky nemám. Čím si to vysvětlujete?

To je běžný obranný mechanismus. Když dítěti ublíží a způsobí šok, bolest či ponížení někdo, kdo ho má chránit a milovat, tak ono neumí situaci zpracovat jinak, než že si za to může samo. Rodič to přece dělá proto, aby ho řádně vychoval. Takhle začíná skoro každá terapie. Klient nám líčí, že měl úplně bezproblémové dětství. Všechno probíhalo moc dobře, akorát teď má potíže třeba s jídlem, spaním nebo vztahy, trpí úzkostmi či depresemi. Terapie dokáže leccos spravit, ale ne každý má chuť nebo potřebu s ní začít. Pak mu tyto obranné mechanismy zůstávají a stanou se nefunkčními. Jako malému dítěti mu pomáhaly zvládnout situaci, ale pokud si to myslí i v dospělosti, existuje vysoká šance, že bude takové chování opakovat vůči vlastním dětem. Tak se v rodinách mezigeneračně přenáší trauma, negativní vzorce chování i násilí. Člověk může tento přenos zastavit tím, že na sobě zapracuje. A ta práce ani nemusí být tak náročná. Stačí si říct, že už svoje dítě nechci trestat.

Když někdo fyzické tresty v dětství zažil, jak má svým rodičům vysvětlit, že on své děti bít nehodlá? Oni ho vychovávali v době, kdy byly tělesné tresty považovány za přijatelné, ba dokonce nutné.

To je velmi častá situace. Vždycky doporučujeme prezentovat to jako změnu: říkat, že dnes už výchova probíhá jinak. Požádat prarodiče, aby respektovali pravidla, která má rodič nastavená. A doplnit informaci, že když prarodiče budou vůči svým vnoučatům používat tělesné tresty, poškozují tím vzájemný vztah. Někteří prarodiče mi v rozhovorech říkají, že jim vnoučata sama říkají: Babičko, proč mě plácáš? Tohle se přece nedělá. A oni jsou pak zaražení, volají k nám do Lociky a ptají se, jak to tedy mají udělat jinak, když je tříleté dítě nechce poslechnout nebo má třeba záchvat vzteku. Přesně toho chceme dosáhnout –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ aby se lidé zamýšleli nad tím, jak lze děti vychovávat jinak, jak je vést a nastavovat jim hranice.

Jak to tedy lze dělat jinak?

Důležité je naladit se na potřeby dítěte a zůstat v roli dospělého s přirozenou autoritou. Děti jsou na nás minimálně do osmi či deseti let velmi emočně napojené. Pokud rodič zastává svou roli dobře, tak poslechnou. Někdy to stojí hodně času, důslednosti a pevných nervů. Proto je také dobré, když v tom rodiče nejsou sami. Vlastně je velmi nepřirozené, aby výchova stála na jednom člověku. Děti vždycky vychovávala komunita. Pokud má rodič oporu v širší rodině, kamarádech, ve společnosti, tak se mu ve výchově daří lépe. 

To ale právě často nemá. Myslím, že spousta rodičů potvrdí, že je nikdo nedokáže naštvat tak jako vlastní dítě. A ve vypjatých situacích není prostor listovat si v rodičovských příručkách. Co s tím?

K tomu, aby byl člověk dobrým rodičem, nemusí vystudovat speciální kurz. Někomu pomáhá o výchově s někým mluvit, jiný důvěřuje vlastní intuici, někomu pomáhá si něco přečíst nebo právě absolvovat kurz. Každý jsme jiný. Základem dobrého rodičovství je dobrá seberegulace. V okamžiku, kdy křičíme na dítě, aby se zklidnilo, nemůže to fungovat. Vyplácí se naučit se zvládat vztek a jiné náročné emoce, což opravdu není jednoduché. Rodičovství je náročná disciplína. Nevyhnutelně v ní dochází k selháním, nejsme dokonalí, nebyli ani naši rodiče. Ale jde o to, aby si tím člověk nezdůvodňoval, proč musí na děti křičet. Je důležité říct: Promiň, to jsem nezvládl, muselo tě to bolet, příště to zvládneme jinak. A ne: Můžeš si za to sám, protože se neučíš, nepomáháš. Taková slova se zarývají do dětské duše a poškozují základní výchovný nástroj, který máme, tedy zdravý vztah.

V praxi to není jednoduché. Můžete dát jednu radu, kterou lze aplikovat okamžitě, třeba ještě dnes?

V Česku jsme pořád zvyklí dívat se na děti jako na malé dospělé. Chceme po nich věci, na něž ještě nejsou zralé. Tříleté dítě je tvoreček s nezralým nervovým systémem. Když se vzteká, není to naschvál ani nám nechce udělat ostudu. Vzteká se proto, že nás potřebuje. Potřebuje, abychom mu pomohli a naučili ho zvládat emoce, reguluje je společně s námi. Když si rodič uvědomí, že je kontraproduktivní na malé dítě křičet nebo v něm vyvolávat strach, velmi se mu uleví. Zjistí, že on i dítě jsou v pořádku, jen je to prostě náročné. Pomáhá umět si říct o podporu partnerovi, rodině, kamarádům, nebo využít služby mateřských center či terapeutů. Základem dobrého rodičovství je umět se postarat sám o sebe. Tím rozhodně nechci vytvářet na rodiče další nárok a říkat jim, že musí meditovat, chodit na jógu nebo na nějaké speciální kurzy. Myslím tím, že mají dobře spát a jíst, udělat si čas na odpočinek a neklást na sebe ani na své dítě přílišné nároky.

Co jim nabízíte u vás v Locice?

Mohou zavolat, napsat e-mail, objednat se na rodičovskou konzultaci. Nebo prostě přijít. Každé úterý a čtvrtek v podvečer máme krizové hodiny, kdy se rodič může přijít poradit klidně i anonymně. Z každého, kdo přijde, máme obrovskou radost, a vlastně to považujeme za známku dobrého rodičovství.

Teď se bavíme o rodičích, kteří vědí, že bít děti je špatně, ale neumějí s tím sami přestat. Co rodiče, kteří jsou přesvědčeni, že fyzické tresty do výchovy patří? Podle letošního výzkumu Psychiatrické kliniky 1. LF UK a VFN je jich 36 procent.

Proto je tak důležitá změna zákona. Tito rodiče budou od okolí i od všech institucí dostávat zpětnou vazbu, že se pletou. Když paní družinářka ve škole uvidí, že rodič dá dítěti pohlavek, aby se rychleji obléklo, řekne mu: Pane Nováku, paní Nováková, tohle se nedělá. Zkuste to příště vyřešit jinak. Nikdo už nebude muset přemýšlet, jak moc může rodič svoje dítě bít, aby to ještě bylo v pořádku.

Pět pravidel na ledničce

Odkud podle vás pramení přesvědčení, že bez tělesných trestů z dítěte nelze vychovat slušného člověka?

Tělesné tresty krátkodobě fungují. V okamžiku, kdy v dítěti vyvoláte strach, zpravidla udělá, co chcete. Když bude mít záchvat vzteku a vy ho vyděsíte, dostane se do šoku a pravděpodobně přestane křičet. Poškozuje to ale jeho psychiku. Krátkodobě agrese zafunguje, ale dlouhodobě má negativní dopady, které za to nestojí. O vlivu tělesných trestů na vývoj dětské psychiky, ať krátkodobém, či dlouhodobém, se dělají studie už 50 let a neexistuje jediná, jež by prokazovala jejich pozitivní dopad. To není náhoda.

Vzpomenete si na příklad, kdy se vám povedlo nějakého příznivce tělesných trestů přesvědčit, aby změnil názor?

My rodiče nenutíme, motivaci musí získat sami. V Centru Locika pracujeme s rodiči, jejichž děti zažily násilí, byly ho svědky nebo přímo obětí. Zažila jsem celou řadu okamžiků, kdy rodič, který sám zažíval týrání ze strany svých rodičů, získal empatii sám se sebou, jak my říkáme. Začal si uvědomovat, že to, co zažíval od svých rodičů, ho bolelo a ponižovalo, vedlo ke strachu, ztrátě důvěry, lhaní či vyhýbání. A najednou si uvědomí, že nechce, aby takový vztah k němu mělo jeho dítě. To jsou velmi dojemné okamžiky, kdy se rodič rozhodne ke změně. Samozřejmě k ní nevede přímočará cesta, ale stojí za to, protože vidíte, jak k vám dítě získává daleko větší důvěru, a situace, které se předtím zdály neřešitelné, se najednou řešit dají. Používání trestů, nejen tělesných, ale i jiných, ve výchově totiž paradoxně vede k tomu, že se děti chovají tak, jak nechceme. Jsou agresivnější, neposlušnější, vzdorovitější vůči autoritám. Mají horší výsledky ve škole, víc inklinují k rizikovému chování, k návykovým látkám. Má to úplně obrácený efekt. A to za chvilkový pocit, že nás dítě poslechlo, vlastně nestojí.

S klienty můžete pracovat dlouhodobě. Vzpomenete si také na prozření u někoho z široké veřejnosti?

Poprvé jsem o tomto tématu začala víc mluvit na TedxPrague v roce 2019. V sále byly dva tisíce lidí, vysvětlovala jsem jim, jaké dopady tělesné tresty mají a proč je důležité tuto praxi změnit. Už tam na místě za mnou začali chodit lidé a říkali mi, že nevědí, jak se vrátit domů, protože než odešli na Tedx, dali svému dítěti pár facek. Nebo se mi ozývali po delší době, že změnili svůj rodičovský přístup a jejich vztah s dětmi se zlepšil. Často máme představu, že se trestání týká jen určité sociokulturní vrstvy, ale jde napříč společností. Třeba právě vstupenka na Tedx rozhodně není levná záležitost.

Musela jste o svém přístupu přesvědčovat i vlastní rodinu? 

Ano. Když jsem se rozhodla, že budu své tři dcery vychovávat bez tělesných trestů, moje okolí to taky nebralo. Bálo se, že dcery budou rozmazlené a nebudou mít žádné hranice. Musela jsem si to ustát a obhájit. A není to tak, že by mi nikdy neujela ruka. Nebylo to jednoduché, ale vyplatilo se. Dnes jsou mé dcery už velké a troufnu si říct, že mám s nimi hezký vztah.

Spousta rodičů říká, že své děti rozhodně nebijí, ale jedna na zadek nebo přes ruce přece není bití. Prý je potřeba rozlišovat. Jak to vnímáte?

Proto je velmi důležitá novela občanského zákoníku. Její odpůrci mají pravdu v tom, že týrání dětí bylo v Česku zakázané už předtím. Ale dětem ubližují i méně intenzivní tělesné tresty. Studie ukazují, že vývoj mozku u dětí, které dostaly byť jen příležitostně facku či pohlavek, byl výrazně jiný než už dětí, jež nebyly fyzicky trestané vůbec. Tělesně trestané děti přestávají důvěřovat okolí a jsou neustále v pohotovostním módu. Víme, že se kvůli tomu pak hůře učí, obtížněji navazují vztahy. Energii spotřebovávají na úplně jiné věci než děti, které se cítí bezpečně.

V posledních letech sílí trend laskavé, respektující výchovy. Tito rodiče mívají někdy tendenci k druhému extrému: bojí se, že když na své dítě ve vypjaté chvíli zakřičí nebo mu něco zakážou, potomka traumatizují a svůj vztah s ním nenávratně zničí. Jak to vnímáte vy? 

Ona se velmi zaměňuje výchova bez trestů a bezhraniční výchova. Dítě potřebuje jasné vedení. Rodič mu má nastavovat limity, odpovídá za jeho vývoj. Součástí rodičovství je také dávat dítěti nějaké výzvy, které má překonávat. Důležité je ovšem dobře odhadnout, co dítě zvládne. Není dobré mu zařídit dětství, kdy nemusí nic řešit ani překonávat. Chceme vychovat odolné dětí. Princip laskavého rodičovství nespočívá v tom, aby děti měly všechno, nemusely se o nic snažit a nebyly nikdy vystavené diskomfortu, ale v tom, aby rodič dobře znal své dítě, uměl se na něj empaticky naladit, podpořit ho a měl základní informace o dětském vývoji. 

Nelze tedy dítěti nechat úplnou volnost? 

Tohle možná může někoho naštvat, ale je důležité si říct, že dítě není na stejné úrovni jako rodič. Rodič má odpovědnost a v jistém smyslu i moc a je to tak v pořádku, protože dítě ochraňuje a vede. Na to rodiče často rezignují a myslí si, že dítě si samo řekne. Tomu já úplně nevěřím. Je důležité mít empaticky a laskavě nastavené hranice. My doporučujeme mít třeba pět základních pravidel doma na ledničce, která se v rodině dodržují.

Jaká pravidla to mohou být?

Třeba že na sebe doma nekřičíme, před jídlem si myjeme ruce, každý si po sobě uklízí. Mohou se týkat i času, který rodina tráví společně. Záleží, co je aktuálně důležité pro vývoj dítěte. Jiná pravidla potřebujete pro tříleté dítě a jiná pro patnáctiletého mlaďocha.

Hranice děti chrání. Ony je samozřejmě testují, ale potřebují je. Čekat, až malé dítě bude samo chtít jít spát, mi nedává smysl. 

Na závěr pro vás mám otázku, kterou dostanou všichni respondenti, jež v rámci série rozhovorů o výchově vyzpovídáme. Je z vašeho pohledu něco, co současná generace rodičů až příliš řeší, a kdyby to nechala plavat, nic hrozného by se nestalo?

Myslím, že tuhle generaci hodně zatěžuje, že má děti jako důkaz vlastní úspěšnosti. To, jak dobře se naše dítě učí, bereme jako důkaz našich kvalit. Tak to ale vůbec není. Mít dítě je dar, velká odpovědnost a úkol, ale nemá to být projekt. Takové vnímání komplikuje výchovu i vztahy mezi dětmi a rodiči. Známe celou řadu psychicky i tělesně týraných dětí, které jsou z velmi dobře situovaných rodin. V jiných pak nároky, jakým jsou vystavené, a způsoby, jakými je rodiče nutí dostat se třeba na nějakou prestižní školu, nemají k týrání daleko.