Zhroutí se fotbalové impérium švýcarského portýra Blattera?

Konečně! To si dnes ráno asi většina fanoušků řekla při čtení zprávy o zatčení vysoce postavených funkcionářů mezinárodní fotbalové asociace FIFA. Razie byla spektakulární, proběhla v pětihvězdičkovém hotelu s výhledem na švýcarské Alpy a Curyšské jezero, kde funkcionáři spali před páteční volbou předsedy FIFA. Zásah je výsledkem dlouhodobého vyšetřování americké FBI, která nasvítila korupční praktiky vládců fotbalového světa v minulých dvaceti letech, například při prodeji televizních práv, reklamy, marketingu a pořádání mistrovství světa

Detailně nejnovější vývoj popisují redaktoři The New York Times. „Zaráželo nás, jak dlouho korupce trvala a jak se dotýkala prakticky všeho, co FIFA dělá,“ cituje americký deník vyšetřovatele pracujícího na této kauze.

„Zdá se, že korupce pronikala úplně každou složkou fotbalové federace, že to byl jejich způsob dělání byznysu.“ Američtí vyšetřovatelé se do kauzy pustily díky zákonu, který umožňuje stíhat i cizí státní příslušníky v případě, že korupční praktiky mají sebemenší spojení se Spojenými státy, například ke zločinům využívají americkou banku nebo poskytovatele internetu.

Pokud máte chuť si přečíst profil vládce světového fotbalu, Švýcara Seppa Blattera, pod jehož vedením korupční systém vzkvétal, tak jeden nabízí například úterní vydání Neue Zürcher Zeitung. 

Blatterovi se věnovaly i víkendové Financial Times. Simon Kuper, autor několika bestsellerů o fotbale, jej ve svém pravidelném sloupku popsal jako génia. Svůj článek začíná krásnou metaforou: „Hotelový portýr je vyloženě švýcarskou postavou, pro mnoho lidí dokonce Švýcarsko zosobňuje. Portýr je přátelský, hovoří několika jazyky, nemá žádnou ideologii. Pamatuje si jména svých hostů a především ví, kdo z nich má peníze. V 19. století to byli Britové, později Američané, pak Rusové, v současnosti Arabové z Perského zálivu. Sepp Blatter, rodák ze švýcarského turitického kantonu Valais, je rozený portýr. A to je důvod, proč bude v pátek již popáté zvolen šéfem FIFA. Západní státy právem Blattera odsuzují, ovšem my bychom měli uznat jeho genialitu. 79letý muž velmi brzy pochopil, že vzniká nový světový řád, ve kterém Zápaďané nehrají příliš velkou roli.“

Komentář pak popisuje, jak si Blatter dokázal zavázat šéfy desítek afrických, asijských, latinoamerických fotbalových asociací a založit na jejich podpoře svou moc šéfa světového fotbalu. Uvidíme, jestli v této situaci k páteční volbě dojde. A jestli se fotbalové impérium švýcarské portýra zhroutí anebo přežije i dosud nejkonkrétnější korupční obvinění.

Britský premiér David Cameron začne objíždět kolegy na turné, jež média nazývají „charm offensive“. V pondělí předtím pohostil v Londýně šéfa Evropské komise Jean-Clauda Junckera jarním salátem, vepřovým žaludkem a dalšími dobrotami ve snaze ho přesvědčit, že EU má otevřít Lisabonskou smlouvu a dát Británii více svobody.

Cameron nedávno vyhrál britské volby také díky tomu, že voličům slíbil v roce 2017 referendum o vystoupení, nebo setrvání Británie v EU. Do té doby chce vyjednat podmínky pro volnější svazek, který by například Británii umožnil zavřít hranice před imigranty.

Jenže francouzský deník Le Monde zveřejnil dohodu mezi německou kancléřkou Merkelovou a francouzským prezidentem Hollandem, kterou uzavřeli na summitu v Rize minulý týden, a píše se v ní, že obě země odmítají otevírat Lisabonskou smlouvu, naopak v jejím rámci chtějí ještě utužit integraci. Pro Camerona je to tvrdý políček, píše The Guardian.

 Analytici zevrubně rozebírají vítězství Andrzeje Dudy v polských prezidentských volbách a všímají si například toho, že mu dalo svůj hlas až 60 % mladých lidí do 30 let, což je silný signál, že mladá generace si žádá změnu a její nálada se projeví zřejmě i v parlamentních volbách na podzim. Duda ve funkci prezidenta zřejmě oslabí pozici Polska v EU, ale s jeho euroskepticismem to možná nebude tak horké, jak se mnozí obávají.

Piotr Buras z think tanku European Council on Foreign Relations například zdůrazňuje, že Duda nebyl zvolen kvůli euroskeptickým postojům, ale proto, že vládnoucí strana PO (a poražený prezident Komorowski) se stala obětí vlastního úspěchu. Polsko přivedla k nebývalému ekonomickému růstu, který však natolik zvedl očekávání Poláků, že výsledkem je paradoxně zklamání – a trest pro PO.

„Diktátor přichází.“ Záběry, v nichž šéf EK Jean-Claude Juncker vítá maďarského premiéra Viktora Orbána, vidělo za pár dnů na YouTube přes milion lidí a v Maďarsku vyvolaly záplavu článků. Jak píše autorka pravidelných komentářů o Maďarsku na serveru Hungarian Spectrum, vlastně to vůbec není k smíchu. Orbán je totiž opravdu diktátor a žertovat na toto téma je podle ní trapné.

Cituje také velmi dobrý článek profesorů politologie Sergeje Gurieva a Daniela Triesmana v The New York Times, kteří píší, že v 21. století jsme svědky nového typu diktátorů, kteří nezabíjejí masově své odpůrce a nepoužívají násilí ve velkém rozsahu. Místo toho využívají nové mocenské techniky, díky nimž se udržují u moci. Mezi tyto nové diktátory autoři zařadili kromě Putina a Erdogana právě Orbána.

Analyzují tyto techniky, mezi něž patří mohutná propaganda, cenzura i korupce, ale také přesně dávkované násilí a perzekuce, které jsou používány jen do té míry, aby protivníky vyčerpaly a pokud možno nezabily – příliš mnoho násilí totiž nakonec vyústí v nežádoucí odpor.

Tito diktátoři si zakládají na tom, že v zahraničí vylepšují svůj obraz a najímají si západní agentury, například Kreml si platí významnou PR agenturu Ketchum, nebo také bývalé politiky ze Západu, například kazašský diktátor Nazarbajev udělal svým poradcem britského expremiéra Tonyho Blaira. Západ by ale měl tuto kolaboraci s diktátory jasně pojmenovat, píší autoři: „Lobování pro diktátory by mělo být považováno za vážný prohřešek vůči podnikatelské etice.“

Pojem Nové Rusko, tedy velké území na jihovýchodě Ukrajiny, na který má prý Moskva historický nárok a jejž loni hojně používal ruský prezident Putin, čímž naznačoval, že by mělo být připojeno k Rusku, už není v módě. Jak píše anglicky psaný a vůči Kremlu kritický deník Moscow Times, pochopili to i sami proruští rebelové v Luhansku a Doněcku, když prohlásili, že tento projekt je „u ledu“.

Kreml totiž změnil taktiku a ministr zahraničí Lavrov minulý týden prohlásil, že Rusko si přeje, aby oblasti ovládané separatisty zůstaly součástí Ukrajiny. Přitom ještě před měsícem Putin tak jednoznačný nebyl, když řekl, že bude záležet na vůli obyvatel těchto oblastí, jakou vlast si vyberou.

Analytici se shodují, že ústup od ideje Nového Ruska je důsledkem toho, že Putin si uvědomil hranice svých možností a chce výměnou za tiché uznání anexe Krymu nabídnout Západu, že konflikt na východě Ukrajiny bude v zamrzlém stavu.

Tuto úvahu nepřímo podporuje nedávná překvapivá návštěva amerického ministra zahraničí Kerryho v Moskvě, který se na tiskové konferenci opravdu ani slovem nezmínil o Krymu, z čehož si mají novináři - jak opáčil Lavrov na jejich otázku - „sami vyvodit závěry“. Západu může taková nepsaná dohoda s Putinem vyhovovat, píše autor článku;, jiná věc je, že pro Ukrajinu výhodná není.

Názor, že Západ se dohaduje s Putinem na nějakém kompromisu, který bude ovšem na úkor Ukrajiny, sdílí i slavný francouzský filosof Bernard-Henri Levy, jenž se velmi spřátelil s ukrajinským prezidentem Porošenkem. V rozhovoru pro Kyiv Post filosof přiznal, že je „perplexed“ z toho, jak „evropskými hlavními městy dují zlé vichry“, vytrácí se solidarita s Ukrajinou a evropské politické elity prý už jen přemýšlejí o tom, jak se s Putinem dohodnout.

V pondělí večer si udělala redakce Respektu skvělý večírek na Kampě u Vltavy a někteří kolegové si ho prodloužili i přes půlnoc. Pokud se moc nevyspali, snížili tím svoji produktivitu v následující den - přičemž množství alkoholu a vykouřených cigaret na jejich výkon takový vliv nemělo.

To je závěr rozsáhlého výzkumu (21 tisíc respondentů) pojišťovny Vitality Health ve spolupráci s univerzitou v Cambridge, jejž zveřejnil deník Financial Times. Samy autory výzkumu prý překvapil rozdíl ve výkonnosti lidí, kteří spali jen šest hodin, oproti těm, kteří spali hodin sedm či osm. A také je překvapilo, že alkohol a cigarety pracovní výkon neovlivňují - zřejmě tedy za předpokladu, že nepijete přímo v práci. Zato jej kromě nedostatku spánku snižuje stres, malá fyzická aktivita, psychické problémy nebo malý plat.

Americký sprinter Justin Gatlin zaběhl nedávno sto metrů za neuvěřitelných 9,74 sekundy, což je nejlepší čas v jeho kariéře a Usain Bolt díky němu má vážného vyzyvatele. To by byla vlastně pro fanoušky atletiky skvělá zpráva, má to však háček. Gatlinovi je 33 let a v roce 2010 mu skončil čtyřletý trest za doping – používání steroidů (ještě předtím unikl trestu za užívání amfetaminu). Uvěří někdo, že Gatlin – i když nebyl při dopingu přichycen – může v tomto věku tak rychle běhat?

Text na serveru sportscientist  

podrobně rozebírá fyzické možnosti člověka

a například uvádí, že ideální věk pro sprintery je něco po dvacítce. Každým rokem pak výkon malinko klesá, při Gatlinově věku je to už o celá dvě procenta. Stejně tak by měl klesnout i jeho výkon poté, co přestal brát steroidy – vědci odhadují, že doping tohoto typu přidává k výkonu nejméně dvě procenta. Když Gatlin dopoval, zaběhl (v roce 2004) čas 9,77.

Takže: „V hypotetickém scénáři Gatlin verze 2.0 ve věku 33 let překoná dvouprocentní pokles výkonu daný stárnutím i dvouprocentní pokles daný absencí dopingu a běhá rychleji než Gatlin verze 1.0 ve věku 24 let. Už vidíte, v čem je problém?“

Až se budete dívat na velké závody na sto metrů, pamatujte, že mezi dopingové hříšníky patřila celá paleta vítězů a rekordmanů v této disciplíně (Ben Johnson, Linford Christie, Tim Montgomery, Marion Jonesová, Tyson Gay, Asafa Powell). A že nositel titulu vítěz může být také nositel titulu „nejméně důvěryhodný atlet“, připomíná s krutou ironií autor článku.

Video: Kdo je Strašlivý pirát Roberts, zakladatel drogové Hedvábné stezky operující několik let na tzv. skrytém internetu? 

Kulturní servis: Stále spolu. Distribuce Aerofilms, premiéra: 25. 5. Dokument režisérky Evy Tomanové má správný respektovský říz a mohl by mít klidně i formu časopisecké reportáže. Autorka, která již dříve dělala antropologické sondy mezi domorodci v pralese, tu sleduje pár, jenž spolu žije pětadvacet let a má devět dětí, s nimiž bydlí v maringotkách na šumavské louce. Autoritativní otec Petr vede potomky podle svých slov ke svobodě a souznění s přírodou a zároveň se je snaží chránit před vlivem konzumní společnosti. Rodinná soudržnost, jež na první pohled působí idylicky, však postupně při bližším pohledu vyjevuje své trhliny. Jaká je cena za svobodný život a existuje recept na dokonalou rodinu?