Cesta k bubeníkovu srdci vede přes činely. Minimálně to tvrdí Brian Blade, který je letitým spoluhráčem country zpěvačky Emmylou Harris nebo jazzového saxofonisty Waynea Shortera. „Můžete mít tu nejvířivější harmonii světa, ale pouze činely vás mohou dostat na vrchol té hory, kterou se pokoušíte zdolat,“ říká Blade o svém nejoblíbenějším nástroji. On sám používá činely značky Zildjian - a je to právě tento výrobce, kdo nástroj prosadil v západní hudbě. Stala se z něj neodmyslitelná součást symfonických orchestrů i rockových kapel. Tradice firmy a její tajemství je přitom přesně 400 let staré a datuje se až do Osmanské říše.
Příběh předního výrobce činelů napsala Lara Pellegrinelli pro The New York Times a jedná se o fascinující čtení. „Můj otec vždy říkal, že jméno samo má větší význam než kdokoli z členů rodiny,“ konstatuje Craigie Zildjian, výkonná obchodní ředitelka firmy – první žena na této pozici za dlouhých 14 generací rodinné tradice. „Jinými slovy: Máš k dispozici jen maličký kus z těch čtyř set let. Tak to nezvorej,“ upřesňuje.
Dlouhé tři tisíce let prošly činely jen minimálními změnami. Jejich nejranější zobrazení se dochovalo na chetitském nádobí z doby bronzové. Turecké kmeny pravidelně doprovázely do bitev, ale až na počátku sedmnáctého století učinil mladý arménský kovář a nadějný alchymista Avedis nečekaný objev, že přimíchá-li do mědi cín, získá mocný zvuk. Stál před ním ovšem obrovský problém.
„Tato slitina je velmi křehká,“ vysvětluje Paul Francis, ředitel výzkumu a vývoje společnosti Zildjian. „Roztříští se jako sklo.“ Avedis však přišel na tajemství, které rodina střeží do dnešních dnů: kterak vyrobit kov, jenž může být opakovaně zahříván, válcován a následně kován a zpracováván do podoby prvotřídního hudebního nástroje. „Prý tehdy toužil objevit zlato. A podle mne ho našel,“ říká k tomu Francis.
Můžete mít tu nejvířivější harmonii světa, ale pouze činely vás mohou dostat na vrchol té hory, kterou se pokoušíte zdolat.
Brian Blade
Tehdy, v roce 1618, udělil sultán Osman II. mladému řemeslníkovi výsadu dodávat činely pro jeho dvůr a Avendisova rodina od něj získala arménské příjmení Zildjian, které v překladu znamená „syn výrobce činelů“. Co bylo dříve známo pouze jako „turecký činel“, si pak na přelomu 18. a 19. století postupně nacházelo cestu do evropské hudby; exotický jiskřivý zvuk obdivoval Gluck i Mozart. Ve Spojených státech, kam se rodina na počátku 20. století uchýlila před arménskou genocidou, si činely brzy přisvojili jazzoví muzikanti i taneční ansámbly.
Přáli si ale, aby byl nástroje tenký jako papír. Firma se tedy pustila do jejich výroby a způsobilo to revoluci na tanečním parketu. „Dodalo to optimismu a nutkání do nohou tanečníků,“ líčí s nadšením zmíněný Brian Blade, který sám hraje na činely Zildjian v duchu čtyřicátých let.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
