Tajemství lásky

V poněkud trapné situaci se ocitlo Německo. Politické strany, většina veřejnosti i médií se v minulých dvou letech spojily v pobouření a pohoršení nad americkou NSA a její špionáží. Často se z Německa ozývalo, že spojenci - tedy přátelé - se přece neodposlouchávají. Natožpak třeba mobilní telefon Angely Merkelové.

Byl to argument, který i autor tohoto menu bral vážně, ovšem zpravodajská realita je v časech dokonalých sledovacích technologií jiná. Nyní vyšlo najevo, že německá zpravodajská služba BND Američanům dlouhodobě pomáhala v odposleších Francie (konkrétně prezidentského úřadu a ministerstva zahraničí) i Evropské unie. Němci tedy sami odposlouchávali své nejbližší spojence - a tedy přátele, popisuje deník Süddeutsche Zeitung.

Cílem byl zřejmě sběr informací o nelegálních exportech. Není zatím jasné, jak dlouho odposlechy probíhaly, zprávy o nich ale dostával Thomas de Maiziére, blízký politický spojenec Angely Merkelové a dnes ministr vnitra.

Zajímavé pnutí probíhá u našich německých krajanů. Koncem května proběhne tradiční sraz sudetských Němců v bavorském Augsburgu, tentokrát však má do konferenčních prostorů zákaz vstoupit svaz Witikobund a rozdávat tam své letáky.

Tato nacionalisticky zaměřená skupina v minulosti na sudetoněmeckých dnech sbírala podpisy do protičeských peticí, zvala si radikálně pravicové řečníky a odmítala se vzdát nároku na vrácení majetku v českém pohraničí. Sudetoněmecký krajanský spolek, tzv. landsmanšaft, který se dosud snažil všechny názorové proudy sudetských Němců zastřešit, s těmito radikály ve svých řadách v posledních dvou letech ztrácí trpělivost. Už předtím jim například zakázal užívat sudetské konferenční centrum v Bad Kissingenu.

Witikobund momentálně žaluje vedení krajanského spolku kvůli změnám stanov, v nichž se sudetští Němci jednostranně vzdali nároku na „navrácení domoviny“. Celý konflikt dokládá velké reformy, které v „landsmanšaftu“ pod vedením Bernda Posselta v posledních letech probíhají.

Téma uprchlíků

ve Středozemním moři podle očekávání

rychle zmizelo z veřejné debaty

. Neplatí to ale pro všechna kvalitní světová média, zvláště podrobné je zpravodajství o migraci v legendárním švýcarském deníku Neue Zürcher Zeitung (NZZ). Vybírám z něj například

komentář Hodina pokrytců

, ve kterém mimo jiné zaznívá:

„Mezi touhou po lidskosti a potřebností uchovat evropskou identitu leží neřešitelný konflikt. Když budeme upřímní, musíme uznat, že v tomto dilematu nejde nalézt jednoduché recepty – a dilema nezmizí, když budeme moralisticky kritizovat „Pevnost Evropu“ a její údajně nelidský přístup. Současní kritici Evropy získávají morální převahu úplně gratis; opravdu odpovědné rozhodování je však vždy spojené s vědomím nedostatečnosti vykonaných rozhodnutí. EU nikdy pro každého uprchlíka nepostaví bezpečný most přes Středozemní moře… Současné navýšení financí nebo počtu lodí na hranicích Evropy slouží jen k usměrnění morálního pobouření v členských zemích EU – dokud pozornost obecenstva nevytlačí nějaká jiná katastrofa.“

A vytlačila, že? Například zemětřesení v Nepálu. V menu se ale tak snadno odradit nenecháme a budeme pokračovat v překladu zajímavých pasáží z komentáře v NZZ. Podle jeho autora nyní Evropu dostihlo poznání, že před žádnou krizí není možné bez důsledků zavírat oči. Prudce zvýšený počet trosečníků na hranicích Evropy je výsledkem války v Sýrii, kde evropské státy odmítly zasáhnout, a rozkladu Libye, kde sice zvláště Francie s Británií pomohly svrhnout diktátora Kaddáfího, ale pak zemi bez jakýchkoli funkčních institucí ponechali svému osudu napospas.

„I když to Evropané neradi slyší, tak civilní a v případě nutnosti vojenská politika v evropském sousedství je nejlepším nástrojem, jak takovou migraci řešit v zárodku. Když je na to pozdě, tak máme na výběr jen defenzivu: v severní Africe by měly být zřízeny tábory, kde mohou zájemci žádat o azyl v Evropě aniž by museli riskovat život při plavbě do Evropy. Pak můžeme uprchlíky s nárokem na ochranu vybrat a zbylé migranty poslat zpět do zemí jejich původu.“

Jen dodávám, že takové azylové centrum mimo Evropu může fungovat jen v případě, že se EU shodne na nějakém klíčí rozdělení lidí, kteří status uprchlíka získají – tedy zavedení kvót, kterým se Česko jednoznačně brání. Těžké by také bylo vybrat zemi, která by tábor na svém území umožnila provozovat – válkou ničená Libye by to jistě být nemohla, Tunisko nebo Egypt by z takových plánů také nadšeny nebyly.

O

jiném rozdělení uprchlíků po Evropě

se tento týden

debatovalo v Evropském parlamentu

. Složitost problému ukazuje také spor mezi předními evropskými středopravicovými politiky: Angela Merkelová a šéf Evropské komise Jean Claudie Juncker se zasazují za kvóty, šéf lidovců v Evropském parlamentu Manfred Weber je odmítá.

V NZZ vyšel také rozhovor se švýcarským právníkem Beatem Schulerem, který už roky pracuje v Římě pro UNHCR, tedy Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky. Padá v něm například:

„Co si myslíte o tom, že Evropa chce nyní začít tvrdě bojovat s převaděčskými gangy ve Středozemním moři? - K tomu nemáme skoro žádné možnosti. Kapitáni lodí s uprchlíky a migranty často končí v italském vězení, ale to jsou jen malé ryby. Dostat se k organizátorům tohoto obchodu je nemožné, pokud tedy do Libye nechceme poslat pozemní armádu.“

O převaděčích vyšel v NZZ ještě jiný podrobný text. Píše se v něm například: „Nápor uprchlíků je nyní tak velký, že převaděčům nejspíše dochází plavidla… Metody převaděčů jsou také stále drsnější. Stále častěji nechávají posádku svých lodích na půli cesty o samotě a sami odplují do bezpečí na rychlých doprovodných člunech. Anebo už v Libyi přímo mezi uprchlíky vyberou jednoho kapitána a pošlou ho pak s lodí naplněnou lidmi směrem do Evropy.“ 

O identitě převaděčů také mnoho nevíme. Jsou to mladí lidé z mnoha afrických a arabských zemí. Podle některých zpráv jsou organizováni často na úrovni některých libyjských kmenů, třeba Tubu nebo Tuaregů (v libyjské občanské válce mimochodem stojí na opačné straně konfliktu). Podle zpráv některých uprchlíků jsou v byznysu také velmi aktivní bývalí Kaddáfího bojovníci. Podle jiných zpráv z obchodu s lidmi žijí už i běžní obyvatelé pobřežních oblastí, jejichž předchozímu byznysu se v rozvrácené zemi nedaří.

Dědeček

Lauren Fleishmanové

zemřel před sedmi lety. Tehdy v jeho bytě našla krabici se zamilovanými dopisy, které dědeček psával babičce během druhé světové války.

V hlavě vnučky, povoláním fotografky, se tehdy zrodil nápad: zaznamenat lásku, která přetrvala. Začala fotit manželské a partnerské páry, které spolu žijí déle než padesát let, a nahrávat si na diktafon příběh jejich lásky. Chodila na taneční lekce pro seniory, cestovala po Evropě i Spojených státech a poslouchala příběhy z let, kdy rozvod nebyl tak snadným způsobem řešení partnerské krize.

Tajemství trvající lásky nenašla, krásu života však ano. Skrytou třeba ve vyprávění Angličanky Mary Jacobs, která se svým mužem Jakem, původem z Karibiku, žije už od 27. dubna 1948. „Jake mi řekl, zda by bylo možné, aby si mě někdy vzal? Odpověděla jsem: možné to je, příliš pravděpodobné ne. A takové to opravdu bylo - nebylo pravděpodobné, že bych si ho vzala, a on to dobře věděl. Když se vrátil do Trinidadu, tak si můj otec i matka oddechli. Jake mi ale dál psal: Přemýšlím nad tím, že se vrátím do Anglie. - A to se také stalo…“

Příběh popisuje magazín Slate, knihu Lauren Fleishmanové si si můžete koupit na Amazonu.

Nevíte, kde teď investovat? A už jste přemýšleli nad Etiopií nebo Rwandou? Obě osvícené diktatury v minulém

týdnu

dostaly dobré vysvědčení

v hlavním listu světového byznysu, v deníku The Financial Times.

„Přímé zahraniční investice v Etiopii letos dosáhnou rekordních 1,5 miliard dolarů, daří se hlavně přitáhnout zahraniční manufaktury,“ píše se o východoafrické Etiopii, která je ve světě pořád známá hlavně hladomorem před třiceti lety, který byl nejhorším v afrických dějinách. Objem zahraničních investic meziročně stoupl o čtvrtinu, oproti roku 2008 dokonce desetinásobně. Nejvíce přicházejí firmy z Číny, Turecka a Indie - investorem je například největší obuvnická firma planety Huajin, která chce vytvořit fabriku pro 30 tisíc lidí.

Investory přitahují samozřejmě extrémně nízké mzdy v chudé zemi a vládní pobídky – ale také velmi nízká cena energie anebo spolehlivá práce etiopských aerolinek, která má ze všech afrických společností nejlepší propojení do světa.  

Ovšem problém diktátorských režimů, i těch s osvícenými vládci, je všude na světě stejný: roky zdánlivě spořádaně rostou, potlačují však nesouhlas a s ním i kritické debaty. Společnost často pod povrchem hnije a celý zázrak jednoho dne náhle padá. To samé hrozí Etiopii i další momentálně úspěšné zemi, Rwandě. List FT minulý týden vydal speciální přílohu o investování ve Rwandě, jejíž hlavní článek dává slušný přehled o mimořádném pokroku po 21 letech, které uplynuly od tamní genocidy.

„Za minulých dvanáct let se desetina obyvatel osvobodila z extrémní chudoby. Dobré silnice, bezpečí, zdravotní péče a efektivní administrativa jsou úžasné – v regionu, kde je těchto kvalit zoufalý nedostatek… Světová banka Rwandu považuje za třetí nejvíce byznysu vstřícnou zemi Afriky. Není to jen projev snadného růstu z úplného dna, ale také výsledek cílené politiky diktované politickými elitami.“ Prezident Kagame a jeho poradci například studovali země, kterým se daří navzdory špatným výchozím pozicím, a snaží se v nich najít inspiraci, zvláště pak v Singapuru.

Vládní plány jsou ale tak přísně nastavené, že je úřednicí a ministři nezvládají plnit. „Koukejte přinášet výsledky, nebo zhyňte,“ řekl Kagame ministrům a vysoce postaveným úředníkům při nedávném setkání. Obvinil je z toho, že své lidské chyby a slabosti přenášejí do státního systému. Tvrdý prezident umí vyvolat strach, zvláště když začíná ztrácet trpělivost.  

Zahraniční znalci Rwandy si pořád nejsou jistí udržitelností zdejšího zázraku: je to podle nich stále experiment s nejistým výsledkem. Vláda potlačuje svobodu slova, političtí kritici za nejasných okolností umírají a v čele země stojí – ačkoli se o tom pod hrozbou tvrdých trestů nesmí mluvit - elita Tutsiů, tedy příslušníků menšiny, jež byla hlavní obětí genocidy roku 1994.

Paul Kagame nyní pravděpodobně změní ústavu a zůstane prezidentem i po roce 2017, kdy měl podle pravidel odstoupit a předat post nástupci. Rwanďané jsou vesměs rádi – to on je garantem stability a míru. Ale čím déle bude vládnout, tím více se bude pod povrchem hromadit nespokojenost, a tím více budou státní instituce postavené jen kolem jeho osoby. Hrozí, že bude dále ztrácet kontakt s realitou a rwandský úspěch se jednoho dne rozpadne. Ze středu Evropy nezbývá než středu Afriky držet palce. 

Video: Tematicky k textu aktuálního Respektu o českém hokeji nabízíme pár takřka zázračných zákroků českého brankáře Detroit Red Wings Petra Mrázka, které nejspíš překvapí i hokejové nefanoušky.

Kulturní tip: A v souvislosti s hokejem i kinotip: na Larionova, Makarova, Krutova a Kasatonova v dokumentu o sovětské hokejové úderce Rudá mašina. Právě v kinech.

A pro angličtináře: v aktuálním vydání týdeníku The New Yorker vyšla povídka Milana Kundery.