čtvrtek 8. 3. 2018

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Uplynulou neděli se ve Švýcarsku konal jeden ze čtyř „referendových dnů“ určených tamním volebním kalendářem pro tento rok. Češi právě zažívají snahy zavést přímou demokracii do svého dosud striktně zastupitelského systému, takže by je mohlo zajímat, jak vlastně zkušení švýcarští voliči svoje neustálá referenda zvládají. Dobrým průvodcem je k tomu čerstvý text na blogu nezávislého novináře Petera Ungphakorna.

Nedělní volby byly o docela velkých věcech. Švýcaři v nich měli rozhodnout o návrhu na zrušení poplatků za veřejnoprávní rádio a televizi a o prodloužení pravomoci tamní vlády vybírat daně. Švýcarská ústava totiž naprosto unikátně vyžaduje, aby si politici nechali toto právo čas od času potvrdit referendem - a současný občanský souhlas vyprší vládě  v roce 2020.

Reklama
Reklama

Navíc k těmto celostátním tématům ještě voliči ve francouzskojazyčném kantonu Vaud rozhodovali v oblastním referendu o rozšíření kantonálního zdravotního pojištění i na zubolékařskou péči. Kromě celostátních a krajských referend pak ještě existují hlasování městská a obecní, která se ovšem mohou odehrávat i v jiné dny, než jsou ona čtyři zmíněná volební data ročně. Ta jsou naopak pevně stanovená pro každé čtvrtletí v závazném kalendáři sahajícím v současnosti až roku 2037.

Chodit každé tři měsíce k volbám a rozhodovat kolektivně o řadě důležitých otázek je docela občansky náročná praxe, s níž se potýkají  i takoví hlasovací velmistři jako Švýcaři. Podle Ungphakorna si řada z nich stěžuje jak na neustálou volební vytíženost, tak na to, že přímá demokracie docela komplikuje a zdržuje rozhodovací proces. Volební účast je spíš nižší, ale podle průzkumů není v zemi vrstva voličů a vrstva těch, kteří na hlasování kašlou; většina lidí volí alespoň občas.

Švýcaři od sebe odlišují referenda a tzv. lidové iniciativy. Referendum se musí dělat ke všem ústavním změnám a návrhům důležitých zákonů, se kterými přichází vláda a nechává si je posvětit veřejností. Tímhle případem byla minulou neděli žádost o prodloužení licence na výběr daní. Vláda chtěla pravomoc nově potvrdit do roku 2035 a lidé jí to při těsně nadpoloviční účasti třiapadesáti procent odhlasovali - poměrem 84 procent pro a 16 procent proti.  Přesněji řečeno, vláda původně chtěla daňovou pravomoc už časově neomezenou, ale průzkumy a konzultace ukázaly, že to by nemuselo projít, takže nakonec z toho vyšlo kompromisních patnáct let.

Hlasování o televizních poplatcích bylo pak podle švýcarských měřítek „lidovou iniciativou“. Aby se šlo k urnám, musí organizátoři podle pravidel nejdříve sehnat sto tisíc ověřených podpisů pro celostátní záležitost a 15 tisíc pro kanton. Než jdou lidi hlasovat, posoudí ještě iniciativu vláda. Někdy ji věc zaujme, vyjednává o ní a třeba je dosaženo kompromisu, takže žádná volba není potřeba.

Televizní poplatky ale nebyly ten případ - s iniciativou přišla ultrapravicová Švýcarská lidová strana, vláda a parlament ji většinově odmítly jako škodlivou a doporučily voličům hlasovat proti s tím, že zrušení poplatků povede k nevyhnutelnému zániku médií veřejné služby. A voliči dali na jejich radu: přestože švýcarské televizní poplatky jsou bezkonkurenčně nejvyšší v Evropě (440 euro za rok, tedy dvakrát víc než v Německu a šestkrát víc než v Česku), referendum jejich zrušení odmítlo poměrem 72:28 při volební účasti 54 procent.

Stejně tak voliči kantonu Vaud odmítli lidovou iniciativu žádající rozšířit zdravotní pojištění i na dentistické zákroky. Tu podporovala levice, zatímco zbytek kantonální politické scény byl proti. Volební účast byla pětapadesát procent a „ne“ vyhrálo poměrem 57:43.

Lidové hlasování dnes ve Švýcarsku probíhá většinově poštou, i když zájemci můžou hlasy vhodit i do speciálních uren stojících na obecních úřadech. Kromě hlasovacích lístků dostane každý volič ke každému tématu ještě brožuru, což je právě to, co ze švýcarských referend dělá mistrovský kousek - a co způsobuje, že země je schopná si přímou demokracií opravdu vládnout. Takže například voliči kantonu Vaud dostali k právě proběhnuvšímu referendu někdy v polovině února do schránek tři stručné spisky ke každému hlasovacímu bodu. Brožury obsahují srozumitelné shrnutí návrhu, jeho eventuální kladné či záporné dopady a rizika, dále postoj parlamentu a vlády a dostupná čísla výdajů či úspor.

Největší debata se před nedělí vedla samozřejmě o poplatcích za veřejnoprávní média. Jak bylo řečeno výše - ty švýcarské jsou opravdu vysoké, je to ovšem proto, že tamní veřejnoprávní instituce slouží poměrně malé osmimiliónové populaci, rozdělené navíc do čtyř jazykových oblastí. Bez ohledu na nepopiratelnou drahotu a na změny v konzumaci televizních i rozhlasových služeb - které Švýcarsko v éře internetu a sociálních sítí sdílí se zbytkem rozvinutého světa - byla obrana veřejnoprávních médií masivní. Zapojili se do ní různí představitelé veřejnosti, umělci i společenské organizace, ctitelé jódlování vedle rapperů - všichni ve společné a nakonec vítězné snaze zachovat zemi veřejnoprávní instituci coby záruku nezávislosti, kulturní různorodosti a švýcarské identity.

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

„Vítejte v centru Lagosu, kde dnes večer probíhá slavnostní premiéra nového filmového hitu jménem Blood Line. Netrpělivě očekávaná událost sem přitáhla ty největší celebrity – po červeném koberci kráčí Ramsey Nouah, Genevieve Nnaji nebo Rita Dominic. Že vám tato jména nic neříkají? Tak to asi nejste z Afriky, jde totiž o největší hvězdy nigerijského filmového nebe alias Nollywoodu. Ale znát byste je mohli, Nollywood je totiž druhou největší globální filmovou továrnou hned po indickém Bollywoodu,“ začíná redaktor serveru Vice Thomas Morton svoji videoreportáž o pozoruhodné nigerijské kinematografii.

Vznik Nollywoodu se datuje do roku 1992, kdy jistý prodavač elektroniky natočil dnes již kultovní thriller Living in Bondage. Véháeskový hit vypráví příběh muže, kterého pronásleduje duch jeho ženy poté, co ji předtím obětoval jistému náboženskému kultu. Film inspiroval stovky dalších amatérských režisérů po celé Nigérii, kteří začali natáčet vlastní filmy a stáli u zrodu pan-afrického fenoménu. Zdejší filmový průmysl má dnes roční obrat tři miliardy dolarů a ročně chrlí přes dva tisíce filmů. V praxi to znamená, že v atelierech v Lagosu denně vznikne pět snímků. Každý den se tak konají herecké konkurzy, které lákají nové hvězdy z ulice.

Reklama
Reklama

https://www.youtube.com/watch?time_continue=178&v=DfAfv-3SFXs

Redaktor časopisu Vice se chce o nigerijské továrně na sny dozvědět více, přihlásí se tedy na šest castingů a doufá, že se v něm probudí herecký talent aspoň na vedlejší roli. Nejdříve se mu nedaří. Bílý, hubený a trochu nejistě vystupující muž v brýlích působí mezi hlasitými a sebevědomými Nigerijci prkenně a nepřesvědčivě. S přibývajícími zkušenostmi z castingů ale Morton postupně pochopí, co se od něj očekává.

Akční melodramata, která tvoří většinu nigerijské filmové produkce, vyžadují fyzické, teatrální herectví plné afektu a silně vyjádřených emocí. „To není přehrávání. To, co považujete za přehrávání, je přirozeným vyjádřením toho, jak v Nigérii žijeme,“ vysvětluje cizinci místní herecký matador Gregory Ojefua. Morton tedy začne být expresivnější a na jednom konkurzu sklidí od publika první uznalý potlesk.

Ve srovnání s místními sice stále působí „prkenně“, má ale výhodu, že je jediný běloch, takže pro určité role nemá konkurenci. To je případ castingu na roli bělošského reverenda, kterou se mu po úspěšném castingu podaří získat. Se štábem se přesouvá točit film do Benin city, menšího města asi dvě stě kilometrů na východ od Lagosu. Natáčení začíná společnou motlitbou k Bohu, aby se film podařil.

Film se jmenuje Love Upon the Hills, jeho režisérem je Lancelot Oduwa Imasuen a jedná o jednoduchý milostný příběh z afrického venkova. Podmínky natáčení jsou na první pohled amatérské, nízkorozpočtové. Herci hrají takřka bez kostýmů ve svém přirozeném oblečení. Když v pozadí kdosi řeže motorovou pilou, zas tolik to nevadí. Celý film je hotový za několik dnů.

Mortonovi se pak podaří získat ještě další roli. Tentokrát jde o větší produkci, která v Lagosu natáčí gangsterku s ambicí stát se kasovním trhákem. Morton hraje zkorumpovaného bělocha, který se vydává za humanitárního pracovníka, ale ve skutečnosti pracuje pro místní mafii. Film je plný zlých padouchů v oblecích, kteří si foukají kouř z doutníků do tváře a pronášejí u toho drsné hlášky. Hlavním tahákem je velká přestřelka, při které zahyne mnoho gangsterů a falešný humanitární pracovník je odvezen v poutech.

„Tohle je bohatší produkce. Na place je vidět, že štáb má více peněz na známější herce, na vybavení. Tohle je směr, kterým se Nollywood ubírá, snaží se točit lepší kvalitu,“ popisuje Morton. V Nigérii se nemění jen úroveň filmů, profesionalizuje se také distribuce. Natáčení na véháesky je minulostí. Filmy se stále ještě prodávají na tržišti na pirátských kopiích DVD, prodej fyzických nosičů ale stále více nahrazuje sledování filmů přes kabelové televize jako Africa Magic a online streamovací služby jako iROKO TV, což je něco jako africký Netflix.

Ačkoli nám mohou filmy, ve kterých Morton vystupuje, přijít směšné, vývoj Nollywoodu pomáhá Nigerijcům vymanit se z kulturní hegemonie nastolené bohatým Západem. Zdejší filmy sice nabízejí béčkové a kašírované příběhy s mnoha klišé, ale vyprávějí autentické místní příběhy.  „Naší největší výzvou je zažitá představa, že všechno z Evropy a z Ameriky je lepší. To chci změnit. Většina mých filmů vypráví jedinečné příběhy, které jsou o nás,“ říká tak na závěr reportáže režisér Lancelot Oduwa Imasuen.

https://www.youtube.com/watch?v=oGXs6Cd1jfA

Reklama
Reklama