Rokenrolová vzpoura, která po 66 letech utichla. S posledním tištěným vydáním zásadního britského časopisu NME se loučí Alexis Petridis v deníku The Guardian. Zánik printové verze jednoho z nejdůležitějších a nejvytrvalejších hudebních periodik signalizuje neschopnost najít silné téma a rozšířit žánrový záměr dominantně rockového magazínu, ale i skutečnost, že populární hudba přestává být mocným sjednotitelem a hybatelem teenagerské kultury jako před půl stoletím.
Vzrušené diskuze, jaké NME vyvolávalo mezi čtenáři i hudebníky, se zdají patřit minulosti. Petridis vzpomíná na okamžiky napjatého očekávání spojeného s otázkami: Kdo bude na obálce příští týden? Kdo bude pasován do role nového spasitele rokenrolu? Který nešťastník to v recenzi schytá od někoho z renomovaných autorů? Nic takového už ale mezi veřejností dlouhou dobu nerezonovalo – a Petridis trochu jízlivě, ovšem trefně připomíná, že poslední pozdvižení, které nějaký text NME vyvolal, byla zpráva o tom, že v Marks & Spencer přestanou prodávat veganské steaky z květáku. Důvod? Nebyly dobré.
NME přitom zažíval od roku 2015 vzmach čtenářského zájmu. Místo zpoplatněné verze začal být rozdáván zdarma – a náklad, který po roce 2000 padal až na 15 tisíc, se vyhoupl na 300 tisíc. Na přežití to však nestačilo. Redakce totiž nestačila obsahem reagovat na proměnu hudebního vkusu.
Poslední zlatou éru NME prožilo s garážovým revivalem počátku nultých let a oslavovanými kapelami jako The Strokes a White Stripes. Pak už mu energie došla a na obálkách se víc než nová jména začaly objevovat podobizny kapel a umělců buď mrtvých nebo dlouhá léta neaktivních: The Smiths, The Clash, Syd Barrett, John Lennon, Joy Division, The Sex Pistols, The Stone Roses.
Redakční směřování nestačilo reagovat na to, že převládajícím žánrem už dávno není kytarová hudba, ale rap – potažmo grime a r'n'b, které hýbou vkusem teenagerů a raných dvacátníků. Svůj nekrolog za tištěný NME Petridis uzavírá tvrdou, ale přesnou větou: „NME vyklízí scénu – oplakáváno pouze lidmi, kteří jsou dostatečně staří na to, aby pamatovali časy, kdy se časopis zdál být důležitým. Smutné je, že člověk by sotva našel někoho, komu je letos osmnáct let a záleželo by mu tom, jestli NME existuje, nebo ne.“
Na zásadní články a titulky pak vzpomínají v jiném materiálu Guardianu klíčoví přispěvatelé jako Nick Kent nebo Vivien Goldman.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
