sobota 10. 3. 2018

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Rokenrolová vzpoura, která po 66 letech utichla. S posledním tištěným vydáním zásadního britského časopisu NME se loučí Alexis Petridis v deníku The Guardian. Zánik printové verze jednoho z nejdůležitějších a nejvytrvalejších hudebních periodik signalizuje neschopnost najít silné téma a rozšířit žánrový záměr dominantně rockového magazínu, ale i skutečnost, že populární hudba přestává být mocným sjednotitelem a hybatelem teenagerské kultury jako před půl stoletím.

Vzrušené diskuze, jaké NME vyvolávalo mezi čtenáři i hudebníky, se zdají patřit minulosti. Petridis vzpomíná na okamžiky napjatého očekávání spojeného s otázkami: Kdo bude na obálce příští týden? Kdo bude pasován do role nového spasitele rokenrolu? Který nešťastník to v recenzi schytá od někoho z renomovaných autorů? Nic takového už ale mezi veřejností dlouhou dobu nerezonovalo – a Petridis trochu jízlivě, ovšem trefně připomíná, že poslední pozdvižení, které nějaký text NME vyvolal, byla zpráva o tom, že v Marks & Spencer přestanou prodávat veganské steaky z květáku. Důvod? Nebyly dobré.

Reklama
Reklama

NME přitom zažíval od roku 2015 vzmach čtenářského zájmu. Místo zpoplatněné verze začal být rozdáván zdarma – a náklad, který po roce 2000 padal až na 15 tisíc, se vyhoupl na 300 tisíc. Na přežití to však nestačilo. Redakce totiž nestačila obsahem reagovat na proměnu hudebního vkusu.

Poslední zlatou éru NME prožilo s garážovým revivalem počátku nultých let a oslavovanými kapelami jako The Strokes a White Stripes. Pak už mu energie došla a na obálkách se víc než nová jména začaly objevovat podobizny kapel a umělců buď mrtvých nebo dlouhá léta neaktivních: The Smiths, The Clash, Syd Barrett, John Lennon, Joy Division, The Sex Pistols, The Stone Roses.

Redakční směřování nestačilo reagovat na to, že převládajícím žánrem už dávno není kytarová hudba, ale rap – potažmo grime a r'n'b, které hýbou vkusem teenagerů a raných dvacátníků. Svůj nekrolog za tištěný NME Petridis uzavírá tvrdou, ale přesnou větou: „NME vyklízí scénu – oplakáváno pouze lidmi, kteří jsou dostatečně staří na to, aby pamatovali časy, kdy se časopis zdál být důležitým. Smutné je, že člověk by sotva našel někoho, komu je letos osmnáct let a záleželo by mu tom, jestli NME existuje, nebo ne.“

Na zásadní články a titulky pak vzpomínají v jiném materiálu Guardianu klíčoví přispěvatelé jako Nick Kent nebo Vivien Goldman.

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Pětatřicet let po odvysílání poslední epizody se Marc Freeman na serveru The Hollywood Reporter vydává za tvůrci a protagonisty jednoho z nejdůležitějších seriálů všech dob, který bezprecedentním způsobem spojil momenty smíchu i dojetí. Bylo to přesně 28. února 1983, kdy před obrazovky usedlo rekordních 106 milionů diváků, aby na stanici CBS sledovalo finální díl M.A.S.H. Celá Amerika jako by se na dvě hodiny zastavila, aby se rozloučila s vojenskými doktory a zdravotními sestrami, kteří ji provázeli jedenáct let.

Když se M.A.S.H. začal v září 1972 vysílat, šéfové CBS se domnívali, že do programu nasadili lehkou komedii. Tvůrci Gene Reynolds a Larry Gelbart jim však místo toho dodali dílo, které vypovídalo s velkou obecností o lidském údělu. Scenáristé vzpomínající na Gelbarta se shodují, že už od počátku byl tento respektovaný autor rozhodnutý postavit vážná témata do těsného sousedství s těmi veselými. „Využíval mnoha stylů – drama, komedie, burlesku, satiru – a často vše v jednom díle,“ vzpomíná producent Dan Wilcox.

Reklama
Reklama

https://www.youtube.com/watch?v=CeRiVsyAwiU

Od počátku se tým autorů začal vzpouzet požadavkům studia, které mimo jiné zněly: zlehčit zobrazení války, nenechat pacienty zemřít a krev zobrazovat minimálně. „Klíčová epizoda v první sezóně byla Někdy slyšíš kulku, ve které válečný korespondent a starý přítel Hawkeyeho přijíždí k jednotce 4077, odtud odjíždí na frontu, a pak se vrací raněný a umírá na Hawkeyeově operačním stole,“ popisuje zlomový díl režisér Burt Metcalf. „Larry tehdy napsal nádhernou repliku pro plukovníka Blakea, kterou Hawkeyho utěšuje: Podívej se, vše, co vím, je to, co mě naučili na velitelské škole. Ve válce existují určitá pravidla a pravidlo číslo jedna je, že mladí muži umírají. A pravidlo číslo dvě je, že lékaři nemohou pravidlo číslo jedna nijak změnit.“

Úmrtí přítele tu bylo zobrazeno tak, že nebylo jen ztrátou pro Hawkeyho, ale i pro diváky. Tím M.A.S.H. na obrazovky definitivně uvedl žánr dramedy. Takových momentů byla za jedenáct sezón řada a natáčení se stalo nezapomenutelnou etapou života pro všechny zúčastněné. Když byl Harry Morgan (představitel plukovníka Shermana Pottera) tázán, jestli z něj účinkování v M.A.S.H. učinilo lepšího herce, odpověděl, že z něj udělalo lepšího člověka.

Reklama
Reklama