úterý 31. 10. 2017

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Události posledních hodin naznačují, že Madrid porazil katalánskou nacionalistickou vládu, jejíž část v pondělí uprchla do Belgie. Nacionalistické strany s výjimkou antikapitalistické radikální CUP oznámily, že se zúčastní předčasných voleb vypsaných na 21. prosince – a v podstatě tak uznaly přímou správu uvalenou na Katalánsko ústřední španělskou vládou. K obávaným konfliktům na úřadech nedošlo, ministři se nepokusili pokračovat v práci, předsedkyně parlamentu zákonodárný sbor rozpustila. Plánovaná velká večerní demonstrace proti zvůli Madridu byla zrušena; i zpravodaj Respektu, který situaci sledoval na místě, hlásil, že na barcelonských ulicích vládne klid.

Tažení nacionalistické vlády podle všeho skončilo fiaskem na hranici směšnosti. Odvolaný premiér Puigdemont o útěku neinformoval ani špičky své strany, takže ve chvíli, kdy s pěticí ministrů prchal po dálnici do francouzské Marseille a dále letecky do Bruselu, aby tam požádal o azyl před „madridskou diktaturou”, jeho spolustraníci odhlasovali, že se zúčastní demokratických voleb vypsaných tímtéž režimem. Puigdemont si pak v Bruselu najal právníka proslulého v minulosti obhajobou baskických teroristů ETA.

Reklama
Reklama

Španělsku se podařilo ústavními prostředky potlačit pokus nacionalistických a populistických stran o převrat v jedné části země, kdy katalánští nacionalisté využili ekonomických důsledků španělské hospodářské krize k demagogické podpoře požadavků nezávislosti. A v okamžiku, kdy získali v parlamentu těsnou většinu křesel (stačilo k tomu 47,8 % hlasů ve volbách), přestali respektovat ústavu, vyhlásili nezákonné referendum a s jeho pomocí se pak pokusili vnutit zemi vlastní politický projekt bez toho, že by měli odpovídající podporu obyvatel. Mohli se přitom opřít o dobře organizovanou a působivou kampaň demonstrací a veřejných vystoupení řízenou nacionalistickými kulturními asociacemi ANC a Omnium Cultural, z nichž každá má v husté síti poboček po celém regionu zhruba 80 000 členů. Na straně nacionalistického projektu zjevně stálo také vedení katalánské policie.

Pro celou Evropu včetně Česka je dobré vědět, jak španělští demokraté svůj boj vyhráli:

1. Klíčová byla jednota demokratických stran. Přestože ve španělské politice mezi vládou a opozicí obvykle zeje hluboká propast a jakékoliv velké koalice jsou nepředstavitelné, v situaci hrozícího rozpadu země se tři hlavní demokratické strany sjednotily a vyvarovaly se podrazů i v nejnapjatějších okamžicích. Dokonce se zdálo, že normálně hluboce znepřátelení lidovci (PP) a socialisté (PSOE) hráli v rozhodujících chvílích vůči separatistům role zlého a hodného policajta, když PSOE do poslední chvíle Barceloně slibovala, že pokud odstoupí od vyhlášení nezávislosti a vyvolá volby, odejme PP podporu pro zavedení přímé správy. Minulý čtvrtek to vypadalo, že taktika bude úspěšná a váhající Puigdemont skutečně zařadí zpátečku, ale pak (podle španělského tisku) vláda nevyslyšela jeho žádost o zajištění beztrestnosti.

2. Tím se dostáváme ke druhému bodu, nekompromisnímu lpění na zákonech, jejich vymáhání a neohroženém postupu justice. V některých momentech se vlastně zdálo, že by bylo taktické trochu couvnout: když například poslala soudkyně do vazby dva populární vůdce zmíněných nacionalistických asociací, přilila znovu olej do ohně a vyvolala další vlnu demonstrací na jejich obranu. Madrid ale neustále trval na tom, že justice ani vyšetřovatelé se nesmí přizpůsobovat průběhu politického boje. Důsledným lpěním na přesném zákonném postupu se vykreslil jasný rozdíl mezi oběma stranami konfliktu: místo nekonečných abstraktních debat o právu na sebeurčení stáli na jedné straně obhájci platné demokratické ústavy a na druhé ti, kteří se z jejího dodržování snažili ve jménu vlastních cílů vylhat. Madrid si (s výjimkou neadekvátně brutální policejní operace v průběhu referenda) udržel morální převahu. A také zajistil podporu mezinárodního společenství – kdo by se proti němu postavil, musel by otevřeně zpochybnit demokratickou povahu španělské ústavy.

3. Zásadní bylo zároveň vystoupení občanů na obranu demokracie: mnozí se dnes shodují, že obrovská nedělní demonstrace na podporu Španělska v ulicích Barcelony (300 tisíc až milion demonstrantů) byla definitivním psychologickým zlomem, po němž se nacionalistická fronta zhroutila. Právě pár hodin po jejím ukončení naskočil Puigdemont do auta směrem Marseille

4. Mimo hranice Španělska byla pak rozhodující  podpora demokratické španělské vlády ze strany Evropské unie i klíčových evropských politiků (pokusné balónky Viktora Orbána a hry belgických nacionalistů mnoho škody nenapáchaly). Pokud by katalánští separatisté dokázali prolomit bariéru a domohli se uznání, či dokonce příslibu pokračujícího členství v EU, mohlo vše skončit jinak. V tomto bodě španělská krize ohrožovala celý kontinent, kolem nacionalistů se mohly začít seskupovat další antisystémové síly, jak se to ostatně dělo i přímo ve Španělsku, kde část antisystémových Podemos dokonce “Katalánskou republiku” uznala.

5. Podobně jako před lety v Řecku, byla i ve Španělsku rozhodující možnost vystavit populisty srážce s realitou a ukázat, že blafují. Když bylo jasné, že sliby nacionalistických stran na hladké uznání nové země ze strany EU a na ekonomickou prosperitu jsou falešné a že území kvapně opouští stovky důležitých firem, bublina rychle splaskla.

Na závěr je nutné dodat, že překvapivě rychlý obrat v katalánské krizi neznamená, že problém je vyřešen: v tuto chvíli se ale podařilo zastavit nezákonný puč a vše se vrací do mezí demokratické politiky. Jak dopadnou volby, samozřejmě nikdo neví, byť se v tuto chvíli zdá, že hlavní nacionalistické strany se v praxi důkladně znemožnily. V Katalánsku zůstane tvrdé jádro obyvatel, kteří skutečně sní o odtržení od Španělska, a pak obtížně definovatelná většina, jež touží po změnách v uspořádání vzájemných vztahů mezi Barcelonou a Madridem. Legitimní vypořádání takových nároků bude běh na dlouhou trať – a pokud ho bude konzervativní část španělského politického spektra ignorovat, může mít zaděláno na další průšvih.

Katalánská vláda je obviněna ze vzpoury

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Nejlepší cestovní pas na světě už nemá Německo, ale nově Singapur. Podle nového pořadí v žebříčku Passport Index (viz passportindex.org) je to vůbec poprvé, co vyhrála asijská země. Index se sestavuje podle toho, jak volně může držitel cestovního pasu dané země cestovat po světě. Občané Singapuru mohou bez víz jet do 159 zemí, Němci jen do 158. Za změnu může Paraguay, kam lze nově se singapurským pasem jet bez víza. Špatně na tom není ani Česko – s českým pasem se dá podle passportindex.org jet do 152 zemí, což spolu s dalšími zeměmi stačí na osmé místo. V detailním žebříčku, kde se posuzují i jednotlivé země v rámci skupin mezi sebou, aby každá měla vlastní pořadí, skončilo Česko na 27. místě.

 

Která země má nejlepší pas na světě

1.Singapur159
2.Německo158
3.Švédsko, Jižní Korea157
4.Dánsko, Finsko, Itálie, Francie, Španělsko, Norsko, Japonsko, Británie156
5.Lucembursko, Švýcarsko, Nizozemsko, Belgie, Rakousko, Portugalsko155
6.Malajsie, Irsko, USA, Kanada154
7.Řecko, Nový Zéland, Austrálie153
8.Malta, Česko, Island152
9.Maďarsko150
10.Slovinsko, Slovensko, Polsko, Litva, Lotyšsko149

 

Reklama
Reklama

 

Reklama
Reklama