Putinův systém začíná selhávat. Přijde někdo nebezpečnější?

Obávejte se Putinovy slabosti, ne jeho síly, zní titulek komentáře Johna Thornhilla z Financial Times - a jeho text zapadá do série článků, jež v poslední době varují, že ekonomický a geopolitický neúspěch Ruska může v této zemi s jaderným arzenálem vést až ke svržení Putina a k příchodu někoho mnohem nebezpečnějšího.

Faktem je, že dnešní režim v Rusku je Putinovým dílem. Thornhill cituje jeho obdivovatele a podnikatele Konstantina Malofejeva, který říká, že Putin je nejlepším lídrem za posledních sto let a že si není jist, zda je „tento systém schopen pokračovat bez něj“. Problém ovšem je, že Putinův systém začíná selhávat. Recese poprvé za Putinovy éry srazila Rusům jejich příjmy a naděje, že se ekonomika vzpamatuje v dohledné době, je mizivá.

Počet obyvatel klesl na 142 milionů (méně než Bangladéš) a ze země utíkají nejlepší mozky. Ani v geopolitice to nevypadá na výhru navzdory zdánlivým úspěchům, jako byla anexe Krymu. Ve skutečnosti Rusko téměř nemá spojence, pokud za ně nepočítáme Kazachstán či Bělorusko jakožto členy Euroasijské unie. Se Západem je Rusko na nože a s Čínou je vztah ryze obchodní, přičemž pro Rusko nevýhodný. „V přednukleární éře by dnes Čína zcela jistě už anektovala Sibiř,“ píše Thornhill.

Ani na poli propagandy, kde se Putin jeví jako mistrný stratég, to nevypadá dobře. Průzkum Pew Research Centre ve 40 zemích světa ukázal, že Rusko je velmi nepopulární a zaostává v oblíbenosti za USA o desítky procent. Autor komentáře dodává, že Západ by měl dát Rusům jasně najevo, že rozlišuje mezi Putinem a jimi, aby měl k nim otevřené dveře, až Putin padne.

V souvislosti s tím FT přináší informaci o tom, že v Kremlu se skutečně něco děje, protože jeden z nejbližších Putinových lidí, šéf státních drah Vladimir Jakunin, se chystá kandidovat na bezvýznamnou funkci senátora, což jinými slovy znamená, že odchází z exekutivy. To by mohlo naznačovat, že se připravuje přeskupování mocenských siločar, není však jisté, jestli je řízené Putinem. FT cituje Putinova kritika Andreje Piontkovského, který tvrdí, že v kruzích kolem Putina už se začal hledat jeho nástupce.

Do nepřehledné skládačky o životě Putinových blízkých přidal doušku opoziční lídr Alexej Navalnyj, který zveřejnil nepřímé důkazy o tom, že mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov si užíval dovolenou ve Středozemním moři na luxusní jachtě Maltézský sokol, jejíž týdenní pronájem stojí 350 tisíc eur. Peskov to sice popřel, ale kombinace fotografií ze sociálních sítí a webových stránek sledujících jachty ho spíše usvědčují ze lži.

Navalnyj už jednou tomuto muži zavařil, když zveřejnil odhady, podle nichž Peskovovy hodinky zachycené na jedné z fotek stály 600 tisíc dolarů. Tehdy se to snažila vyžehlit jeho čerstvá manželka Tatiana Navka, olympijská šampiónka v krasobruslení, že mu prý hodinky dala jako svatební dar - a prý nestály tolik. (Politici mají s hodinkami vůbec nějaký divný problém – slovenský premiér Robert Fico rovněž musel vysvětlovat, že jeho hodinky za 20 tisíc eur mu darovala manželka.)

Tento skandálek by nestál za zmínku, kdyby se kolem něj nešířilo podezření, že na Peskova ušil boudu někdo z okruhu mocných v Kremlu s úmyslem poškodit Putina. Jak říká Putinův kritik a poslanec Dumy Dmitrij Gudkov: „Peskovova jachta je znak dlouho očekávaného štěpení uvnitř elit.“

Jak je už známo z běžného zpravodajství, vyhlásila německá kancléřka Angela Merkelová příval uprchlíků za nejvážnější problém, kterému Evropa v současné době čelí. Podle Merkelové se tahle výzva nedá srovnávat s žádnou „finanční krizí“ ani s žádným pošťuchováním kolem Řecka. A schopnost vypořádat se s tou tíhou prý rozhodne o budoucnosti evropského projektu: budou-li četní Evropané stát i nadále mimo a nechají-li sobecky problém ležet jen na bedrech některých, bude se společným unijním dílem Amen.

Poválečné zakladatele evropského projektu by takový povyk kolem migrace asi překvapil. Když tehdy, v roce 1950, vznikl Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, šlo o instituci s miniaturním rozpočtem a délkou trvání: počítalo se, že komisař do tří let rozptýlí po světě zbytky bezprizorních obětí války a bude mít po kšeftu. Ale ta předpověď nevyšla.

Podle čísel otištěných australským serverem monthly.com.au je dnes na světě vinou řady planoucích konfliktů rekordních 60 milionů lidí bez přístřeší, polovina z toho děti. Přitom události, které za tímto obrovským pohybem stojí, registrujeme jen na okraji pozornosti, nebo vůbec; kdo kdy něco pořádně slyšel o chaosu ve Středoafrické republice, který spolu se sotva čtyřměsíční občanskou válkou v Jemenu vyhnal z domovů pod plachty a igelity různých táborových provizorií dva miliony lidí. Jejich počet se denně zvyšuje o 42 500 dalších - a kdyby všichni tihle zoufalci dostali pro sebe společné území, vytvořili by čtyřiadvacátý nejlidnatější stát světa.

A teď bonus pro opravdové zájemce: v současném stěhování národů nejde jen o válečné hrůzy. Některé doprovodné proudy migrace naopak zesilují s tím, jak lidé ve vzdálených a bídných koncích světa bohatnou a dostávající víc a víc informací. „Při snaze řešit migrační problém musíme především omezit proud uprchlíků mířících do Evropy z Afriky. Mnoho z nich totiž vidí Evropu jako šanci finančně a materiálně si polepšit. Ale naše ulice nejsou dlážděné zlatem,“ napsali nedávno ve společném prohlášení britská ministryně vnitra Theresa May a její francouzský kolega Bernard Cazenevue spolu s výzvou, aby rozvinuté země pomohly těm africkým s hospodářským a společenským rozvojem, což by prý lidem vzalo touhu emigrovat a zůstali by radši doma. Zní to dobře, ale podle oponentů to bude mít přesně opačný efekt: čím bude Afrika bohatší, tím víc lidí z ní bude odcházet za lepším.

Celá galerie

Ani rapidně rostoucí africké HDP se ještě dlouho nevyrovná tomu evropskému. Nicméně dá lidem dost na to, aby snadněji našetřili sumu nutnou k nákladné cestě do Evropy. Podle sociologů připomíná vztah mezi příjmy a chutí emigrovat obrácené písmeno U: ti nejchudší by utekli rádi, ale nemají na to peníze, ti nejbohatší by tím zase nic moc nezískali. Takže je to na těch uprostřed, kteří mají peníze i motiv.

Jak zjistila studie badatelů z Kalifornské univerzity, zatímco v Jižní Americe chuť emigrovat s bohatstvím klesá, v subsaharské Africe a v Asii naopak roste. Souvisí to samozřejmě s tím, že prvně jmenovaný region je mnohem bohatší než druhé dva. Takže když lidé v Africe a Asii dosáhnou jistého stupně „bohatství“, nedá jim to chuť se s ním spokojit, ale spíš jim to umožní dostat se k informacím, jaké opravdu neomezené možnosti existují jinde. My sice víme, že ulice našich měst vůbec nejsou dlážděné zlatem, ale pro miliony jiných očí to tak být nemusí. „Čekejte víc přeplněných lodí,“ cituje flipchartfairytales v souvislosti s bohatnoucí Afrikou Christine Mungai, spisovatelku a novinářku z africké mutace Mail&Guardian.

Pedro J. Ramírez je ve Španělsku legendární novinář. V roce 1989 založil mimořádně úspěšný deník El Mundo a byl 25 let jeho šéfredaktor. List se proslavil investigativní novinařinou, na kterou doplatila někdejší vláda Felipe Gonzálese, ale zavařil i současné vládní straně Mariana Rajoye. Právě články o korupčních aférách jeho strany zřejmě vedly k Ramírezovu loňskému odvolání. Žurnalista se však nevzdal a zakládá nový deník El Espaňol, do něhož už přitáhl přes 70 novinářů - převážně elitních, jak píše FT.

Noviny ještě nezačaly vycházet, ale jejich přípravná webová stránka už má devět tisíc předplatitelů (což je ve Španělsku výkon, jelikož tamní čtenáři zpravidla odmítají platit za obsah na webu) a Ramírez sehnal od investorů už 18 milionů eur (sám vkládá vlastních 5,6 milionu).

Španělská média nejsou v dobrém stavu a mezinárodní novinářská organizace IPI píše ve svém reportu o „úpadku svobody tisku“ vinou zasahování vlády do obsahu novin. Ramírez z toho viní ekonomické ztráty, jimiž tisk čelí, a také majitele médií: „Když každý přichází o peníze, stáváte se závislými na velkých korporacích, které jsou však úzce propojeny s vládou. Výsledkem je „cenzura – a ještě hůř – autocenzura“. Komentář o tom, jak tahle situace velmi připomíná poměry v Česku, snad ani není třeba dodávat.

Prezident Barack Obama udělil firmě Royal Dutch Shell definitivní povolení znovu zahájit průzkumné vrty pátrající po nalezištích nafty a plynu v oblasti Arktického oceánu. Stalo se tak přes celosvětové protesty ochránců přírody, kteří mají strach o jedinečnou a environmentálně velmi snadno zranitelnou oblast. Čukotské moře na severozápad od Aljašky, kde Shell bude vrtat, je domovem velryb, mrožů a ledních medvědů - a podle vědeckých analýz je už teď bez ropných plošin hodně zasaženo globálním oteplováním.

Shell dostal povolení k průzkumu již od minulé administrativy prezidenta George Bushe juniora, ale v roce 2012 svoji aktivitu v oblasti přerušil po sérii nehod, kdy například firma zcela ztratila kontrolu nad obrovskou vrtnou plošinou, ze které pak museli záchranáři dostat do bezpečí 18 dělníků.

Mimořádně drsné podmínky v oblasti, kde teploty dosahují běžně -40 stupňů, odradily od průzkumu většinu těžařských firem, Shell tam naopak vidí velkou šanci. Do pátrání už údajně investoval 7 miliard dolarů a doufá, že mu Čukotské moře - kde má podle odhadů ležet 20 procent celosvětových zásob dosud neobjevené ropy - investice bohatě vrátí. Ochránci přírody se ale děsí, co se stane, když těžaři způsobí velkou havárii. Příkladem v tom je nedávný kolaps nadnárodního kolosu BP, jehož ropná plošina způsobila katastrofu v Mexickém zálivu a podnik si s ní nevěděl dlouhé týdny vůbec rady – a to v přátelském a teplém prostředí Karibiku.

Obama dal Shell už letos „prozatímní povolení“ k průzkumným vrtům, ale bylo omezené na některé oblasti a na určitou hloubku pod mořské dno, neboť firmě chybělo zásadní ochranné zařízení pro vrty ve velkých hloubkách. To zůstalo uvězněné na její lodi Fennica, která najela u Portlandu na mělčinu cestou do Čukotského moře. Teď je loď opravena a míří i se zařízením k oblasti průzkumu.

Aktivisté kritizují Obamovo rozhodnutí stejně jako v květnu: označují ho za výsměch jiné části prezidentovy vážně vyhlašované agendy, boji proti globálnímu oteplování. Pokud by jej Obama myslel vážně, musel by vzít za své vzkaz vědecké obce, která říká, že zabránit fatálnímu oteplení Země o víc než dva stupně do konce století můžeme jen tehdy, pokud naprostá většina dnes ještě nevytěžených fosilních paliv zůstane pod zemí.

A tady ještě link na půvabný esej známého neurologa a spisovatele Olivera Sackse, jehož knihy vyšly i česky. Umírá na rakovinu, má metastázy v játrech a s noblesní otevřeností píše o tom, jak se připravuje na smrt - a jak má rád čísla, jimiž se obrňuje proti ztrátám. Zejména čísla v periodické tabulce prvků. Ke svým 81. narozeninám dostal od přátel krabičku s kovem a věnováním „Všechno nejlepší k thaliovým narozeninám.“ Thalium je prvek s číslem 81. Na jeho stole o „kousek dále trůní olovo, prvek číslo 82, dar k 82. narozeninám“. Dalším prvkem, který následuje, je bizmut (83). „Nevěřím, že se dožiji 83. narozenin, ale v tom, že mám před sebou „třiaosmdesátku“, nacházím cosi nadějného a povzbuzujícího,“ píše. Esej vyšel v červenci v New York Times, ale můžete si jej přečíst i ve slovenském překladu.

Video:  Indiánský národ Hočunků vlastní síť kasin ve Wisconsinu. Jeho mladí příslušníci dostávají k osmnáctým narozeninám (a  absolvování střední školy) podíl ze zisku ve výši 200 000 dolarů. Novinářka a filmařka Jenny Kleeman za nimi vyrazila, aby finanční rituál nazývaný Money 18 zdokumentovala a zjistila, jaký vliv má tato suma na život mladých Hočunků.

Kulturní tip: Masa. Chemistry Gallery, Praha, 27. 7.–5. 9. Skupinová výstava lidí, kteří se zabývají oborem, jenž je pohříchu v Česku považován za bezmála vyhynulý. Sochaři a sochařky v Chemistry Gallery prezentují věci nevídané: obří ementál s dírami odlitými z prsou těhotných žen, dívku na klíček, abstraktní korály z nápojových brček; to vše a mnohem víc v podání Josefíny Jonášové, Matěje Hájka či Kryštofa Hoška.