sobota 13. 10. 2018

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Narcismus je trendy slovo. Za poslední roky prosáklo z učebnic psychologie do každodenní konverzace. Jeho význam se sice značně posunul od toho, jak jej definoval třeba Freud, ale jeho užívání pouze potvrzuje, že současná společnost prožívá jev, který je nutné popsat. Jak píše Gaby Hinsliff v textu How self-love got out of control pro The Guardian: na sociálních sítích, v televizních reality show ale i v politice, narcismus náhle představuje novou normu chování.

„Pokaždé když máš večeři s kamarádkami, najde se nějaká, která to slovo použije – muže mluvit o svém šéfovi, manželovi, bývalém nebo své matce,“ říká Marianne Vicelich, autorka knihy Destruction: Free Yourself From the Narcissist. A nejen to - facebooková skupina Knowing a Narcissist má neuvěřitelných 400 tisíc lajků a plní se nekonečnými posty o životě s partnery, kteří jsou posedlí sami sebou. Ve své nové autobiografii My Story Exactly pak zpěvačka Lily Allen charakterizuje svého otce jako chladného a narcistického, příliš zabraného do bohémského životního stylu na to, aby její výchově věnoval nějakou pozornost.

Reklama
Reklama

V malých dávkách je narcismus dobrá vlastnost, nebo alespoň příhodnější než ochromující nedostatek sebevědomí. Výzkumy ukazují, že narcisté mívají u zkoušek daleko lepší výsledky, než by podle ukazatelů inteligence měli dosáhnout. V kariérních dráze, která vyžaduje silná rozhodnutí pod tlakem, jako je svět financí nebo politika,  může být silný pocit sebedůvěry výhodou. Ovšem stane se hrozbou, pokud jej nedoprovází respekt pro názory druhých. A je to právě tento nedostatek empatie, soucitu a zvědavosti, co přináší největší problémy. Za příklady Hinsliff uvádí Donalda Trumpa nebo třeba i Saddáma Husajna.

Jak píše Vicelich, narcistický člověk má pocit, že mu vše náleží a vše se točí kolem něj. „Chovají se jako čtyřleté děti. Vše se točí kolem nich. Vyžadují pozornost a vyžadují všechno hned – vše se točí kolem okamžitého uspokojení.“ Mohou být okouzlující, ale ostatní lidi vnímají víceméně jako prodloužení sebe samých. Pozornost je pro ně drogou - a právě tu si mohou dnes snadno opatřit na platformách jako Facebook, Instagram, YouTube nebo Twitter. Trollové na Twitteru v sobě tyto charakteristiky spojují: mohou dosáhnout pozornosti a zároveň projevují naprostou lhostejnost k bolesti, kterou mohou způsobit jiným.

Stejně tak je velmi obtížené s takovými osobnostmi jednat. Když je člověk atakuje přímo, zraní to jejich křehké ego – a to není dobré. Chce to jinou strategii. V extrému může za příklad posloužit praktika z Bílého domu, kdy jeden z insiderů raději odstranil Trumpovi papíry ze stolu, než aby s ním přímo  mluvil.

Jak se tedy s narcistickým šéfem nebo partnerem vyrovnat, když se tomu nejde vyhnout? Stůjte si za svým, říká Vicelich, a mějte na paměti, že bombastickým zjevem se často skrývají hluboké nejistoty: „Nejsou to šťastní lidé. A jakmile si uvědomíte, jak křehké mají ego a zjistíte, že za to, co říkají, nejste odpovědní, můžete začít nastavovat hranice.“

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Daniel Radcliffe hereckou přípravu nezanedbává. Bere ji natolik vážně, že během zkoušení divadelní hry na Broadway – The Lifespan of a Fact – nastoupil do oddělení ověřování faktů v časopise The New Yorker. Článek, který zachycuje, jak si herec vedl, napsal Michael Schulman. A kromě toho, že jde o úsměvné lehké čtení, text také nabízí fascinující vhled do u nás takřka neexistující profese fact-checkera.

Radcliffe se proslavil postavou Harryho Pottera, ale nyní se snaží dokazovat, že je všestranný herec. V The New Yorkeru se připravoval na roli, která vychází ze skutečných událostí. V roce 2005 byl stážista v listu The Believer, Jim Fingal, pověřen, aby ověřil text Johna D'Agaty o sebevraždě v Las Vegas. Brzy se ukázalo, že přístup renomovaného autora k pravdě byl velmi kreativní. Spoustu věcí si vymýšlel. A když ho Fingal konfrontoval mimo jiné s tím, že v Las Vegas není 34 strip klubů, jak uvádí, ale 31, D'Agata odpověděl, že napsal 34, protože se mu více líbí rytmus té číslovky.

Reklama
Reklama

Radcliffův úkol v The New Yorkeru byl podstatně lehčí. Dostal do ruky recenzi mexické restaurace Oxomoco, která sídlí v Brooklynu. První krok, jak jej šéf fact-checkerského oddělení Peter Canby instruoval, představuje to, že si člověk musí v textu podtrhnout všechna fakta, která jsou ověřitelná. Ve větě - „Sám dip byl naprosto vynikající, provázaný s chilli v adobu a s koriandrem, překrytý sýrem cotija a mírně uzenými, lehce spálenými cherry rajčaty.“ - si tak zatrhnul vše kromě „naprosto vynikající“.

Autorka recenze dále psala, že restaurace je zařízená ve kalifornském stylu Venice Beach. Je to fakt, nebo názor? Podle Danbyho z fact-checkerského oddělení to je dojem, na který má autor právo, ale stojí za to ho  ověřit. Teď už bylo na čase, aby Radcliffe zvedl telefon, zavolal majiteli restaurace Justinu Bazdarichovi, a probral s ním vše položku po položce. „Jsem z toho víc nervózní, než z představení, které mám dnes večer,“ přiznal se herec.

„Dobrý den Justine, tady Dan z New Yorkeru,“ představil se a pohrával si s tužkou v ruce. „Budu se vás ptát na otázky, které vám asi budou připadat nudné a prozaické, ale mějte, prosím, strpení.“ Nejprve proběhl dotaz na to, jak přesně se hlásku jeho jméno (v textu správně). „Dalo by se říci, že v dipu je chilli v adobe s koriandrem?“ (Adobo – indonéská marináda z vinného octa – bylo špatně, koriandr souhlasí.) Bylo by správné říci, že interiér vaší restaurace má lehký kalifornský nádech?“ Bazdarich odpověděl, že on sám ho považuje spíše za mexický než kalifornský. „Ano, promiňte,“ zasmál se nervózně Radcliffe. „Víte, jsem Angličan, který nikdy nebyl v Mexiku, takže to byl můj první dojem.“ V tu chvíli si vydechl, rozloučil se a zavěsil. „Právě jsem ověřil článek!“ zvolal vítězoslavně. „Dneska už mě žádný těžší úkol nečeká.“

A aby toho ověřování nebylo málo, pár dnů poté, co Radcliffe strávil den mezi fact-checkery, volal mu z The New Yorkeru jiný fact-checker, aby ověřil článek, který o něm Schulman napsal. Správně v něm bylo takřka vše. Jen pro úplnost – pravdou je, že Radcliffe Mexiko ve skutečnosti navštívil.

Reklama
Reklama