pondělí 3. 7. 2017

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Emmanuel Macron v pondělí v pařížském parlamentu představí hlavní priority své vlády. Ještě předtím však na víkend zaletěl do Mali a podpořil významnou iniciativu v boji proti teroristům. V neděli pět západoafrických vlád odsouhlasilo zřízení společné zásahové jednotky o 5000 mužích. Vojáci budou mít pravomoc pohybovat se přes hranice států - a vyrovnat tak výhodu Al-Káidy a dalších saharských teroristů, kteří se bez problémů pohybují přes těžko hlídatelné pouštní hranice.

Prostor na jih od evropských hranic je - jak známo - jeden z nejméně bezpečných na světě, teroristické sítě se tu proplétají s pašeráky drog, cigaret a zbraní. Mladí muži nemají práci a žold v řadách ozbrojených skupin patří k nejsnadnějším způsobům živobytí. Zároveň je zde vlivem globálního oteplování stále obtížnější zemědělství, nomádi musí na cestě ke zdrojům vody a zeleně se svými zvířaty urazit stále delší vzdálenosti. Síly teroru, klimatických změn a migrace tu působí současně.

Reklama
Reklama

Mali, Niger, Mauritánie, Čad a Burkina Faso, které chtějí převzít větší iniciativu při potírání teroristů, patří přitom k nejchudším na světě a logicky tedy potřebují ke své misi finanční podporu ze zahraničí. EU do začátku slíbila 50 milionů eur. Náklady protiteroristické jednotky jsou samozřejmě řádově vyšší. Macron svou návštěvou Mali úsilí Západoafričanů podpořil - a zřejmě doufá, že ostatní evropské státy finančně přispějí ještě více. Francie v roce 2013 vojenskou intervencí zabránila tomu, aby džihádisté zaútočili na hlavní město Mali, Bamako.

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Recep Tayyip Erdogan smí podle nové ústavy zůstat v čele Turecka až do roku 2029 - a za tu dobu může úplně změnit význam toho, co to znamená být Turkem. Tímto postřehem začíná vynikající text Shadiho Hamida o současném Turecku, který otiskl časopis The Atlantic.

Nakolik dokáže schopný a charismatický jedinec posunout směřováním celého národa? Erdoganův příběh nabízí odpověď. Prvních deset let jeho vlády se nesly ve znamení hospodářského růstu a liberálních reforem. Být dobrým technokratem, který zlepší Turecko, však vladaři nestačilo - chtěl svou zemi zásadně proměnit. Směrem k pobožnějšímu, islámsky konzervativnějšímu státu. Islamismus obvykle prosazuje jemnými, nepřímými metodami. Alkohol například není zakázaný, ovšem po masivním zdanění velmi zdražil a nové regulace zakázaly jeho prodej po desáté hodině večerní. Páry, které uzavřou sňatek v nízkém věku a mají více než tři děti, se dál mohou spolehnout na štědrou státní podporu.

Reklama
Reklama

Erdogan zároveň dokázal pomalu, ale cílevědomě odstranit bariéry své moci. V armádě, soudech, tajných službách postupně porazil tzv. hluboký stát, tedy síť kontaktů a vazeb, která minulé desítky fakticky kontrolovala vývoj Turecka a zaručovala - mnohdy nedemokraticky - sekulární a prozápadní charakter. Erdogan si je historické role dobře vědomý. O své vládě poslední tři roky hovoří jako o “druhé válce za nezávislost”. Nazývá se “stavitelem” a klade se na úroveň zakladatele moderního Turecka Kemala Atatürka, vůdce “první války za nezávislost”.

TURKISH AKP LEADER ERDOGAN LISTENS TO JOURNALIST'S QUESTIONS DURINGNEWS CONFERENCE IN ROME.
Recep Tayyip Erdogan • Autor: REUTERS

Ten mimochodem učinil něco podobného, oč se Erdogan nyní snaží. Převzal moc ve státě, v roce 1924 zrušil chalífát se sídlem v Istanbulu a změnil smysl toho, co to znamená být Turkem. Obrátil zemi k Západu (včetně stylu módy nebo kultury) a oddělil státní moc od islámu, přičemž překonal - mnohdy násilně a diktátorsky - obrovský odpor společnosti. Erdogan se nyní cítí být na spravedlivé misi: vrací Turky zpět před tyto umělé reformy.

Erdoganova vize“nového Turecka” míří daleko do budoucna. Jeho političtí spojenci říkají, že současná vláda neoislamistické strany AKP “začala jako generační hnutí, není však omezené jednou generací. Je bojem za spravedlnost a práva, který vychází z hlubin řady staletí a potrvá do konce časů”. Přispět k tomu má i zásadní proměna školství: ve veřejných školách jsou nyní povinné hodiny náboženství a počet studentů ve státních náboženských středních školách (tzv. imam hatip školy) stoupl z 65 tisíc na milion.

Po výhře v referendu Tayyip Erdogan jako první navštívil hrob přítele proroka Mohammeda, který se účastnil prvního, neúspěšného obléhání tehdy křesťanské Konstantinopole (dnešního Istanbulu) a byl pohřben v tamních hradbách. U tohoto hrobu byli v časech Osmanské říše korunováni noví sultáni. Poté navštívil i hroby dvou premiérů z druhé poloviny 20. století, kteří se pokoušeli uvolnit protiislámská pravidla Atatürkova režimu a byli v letech 1960 a 1997 vojenskými převraty odstraněni od moci.

Změna turecké ústavy směrem k silnému, autoritářsky vládnoucímu prezidentovi je podle měsíčníku The Atlantic víc než mocenským kalkulem. Erdogan se bojí atentátu - v jeho paláci pracuje pět expertů, kteří testují zdravotní nezávadnost jídla. “Zajištění prezidentského systému se zdá být nejlepším způsobem, jak trvale zajistit své dědictví,” píše Shadi Hamid.

“Vytvoření lidem voleného, silnými pravomocemi vybaveného prezidentského úřadu zaručuje, že se jakýkoli jeho nástupce bude muset velmi snažit o získání hlasů věřících Turků. Pokud nedojde k vojenskému převratu nebo nějaké zcela neočekávané události, tak turecký prezident - v dohledné době pravděpodobně politik z neoislamistické AKP - bude muset dbát o turecké náboženské dědictví.”  Atatürkův odkaz by tak byl ukončen - a špatná mezinárodní pověst současného Turecka je za to z pohledu Erdoganových příznivců vcelku nízkou cenou.

Reklama
Reklama