pátek 30. 6. 2017

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Miláček (Jiao Quing) a Zasnění (Meng Meng), tak se jmenují dvě nové senzace berlínské zoo, pandy velké. Do pronájmu je získala po tříletém vyjednávání a stala se teprve sedmou evropskou zoo, jíž čínská vláda chráněná zvířata propůjčila. Společné slavnostní představení obou pand veřejnosti čínským prezidentem Si Ťin-Pchingem a německou kancléřkou Angelou Merkel, k němuž dojde 5. července, a obrovský zájem německé veřejnosti i médií ukazují, jak prestižní zisk je pand pro zoologické zahrady.

Pandy velké dnes představují ohrožený zvířecí druh zejména kvůli faktickému zničení jejich přirozeného prostředí, které se postupně zmenšilo na pouhých 20 oblastí ve střední Číně. Tato oblast byla dále výrazně poškozena zemětřesením v provincii S’-čchuan v roce 2008, které zasáhlo přibližně 67 % celkové plochy, na níž pandy velké žijí. Úsilí záchranářů dále komplikují velmi specifické nároky zvířat na stravu a extrémně krátké období, během kterého jsou pandy schopné reprodukce (samice pand mohou otěhotnět pouze během tří dní v jarních měsících).

Reklama
Reklama

Díky spolupráci čínských úřadů s mezinárodními organizacemi došlo k postupnému navyšování populace a v roce 2016 byl stupeň ohrožení snížen z „ohrožený“ na „zranitelný“. Pandy přesto zůstávají ikonickými zvířaty a symboly v boji za ochranu ohrožených zvířecích druhů – od roku 1961 se panda nachází v logu Světového fondu na ochranu přírody. Pozitivní symbolismus pand se však neomezuje pouze na ochranu přírody, panda se např. stala centrálním motivem známého memu bojujícího proti rasismu s heslem „buď jako panda, panda je bílá, panda je černá, panda je z Asie“.

Od konce 50. let minulého století začal však postupně vzrůstat i význam pand v čínské diplomacii, která zvířata využívala jako tzv. ambasadory dobré vůle a nástroj ke zlepšení obrazu země v zahraničí. Pandí diplomacii, jak bývá tato praxe nazývána, zahájil Mao Ce-tung v roce 1965 darováním pand Sovětskému svazu a Severní Koreji; prvními západními státy, které zvířata získaly, byly v roce 1972 Spojené státy a o dva roky později Velká Británie.

https://www.youtube.com/watch?v=ZR2GpiDE4FI

Po nástupu Teng Siao-pchinga došlo k postupné proměně čínské ekonomiky, která se do jisté míry otevřela tržním principům a začala navazovat ekonomickou spolupráci s nekomunistickými státy. Praxe darování pand se změnila v zapůjčování zvířat za vysoké poplatky do zemí, jež komunistické vedení vidělo jako potenciální trhy pro čínské zboží – první zoo, která tímto způsobem získala pandy do „pronájmu“, byla zoo v Los Angeles v roce 1984.

Zemětřesení v provincii S’-čchuan z roku 2008 otevřelo novou kapitolu pandí diplomacie - kromě politicko-finančních důvodů motivovanou i snahou ulevit přeplněným ubytovacím kapacitám pand. Kromě prodloužení stávajících smluv nabídla čínská vláda pronájem pand i zemím, s nimiž jednala o důležitých hospodářsko-strategických smlouvách a usilovala o konsolidaci vztahů a další prohloubení vzájemné spolupráce.

Např. Skotsko získalo pár pand pro zoo v Edinburghu v roce 2008 jako součást obchodní smlouvy o dodávkách technologií pro petrochemický průmysl, lososího masa či aut značky Land Rover. Celková hodnota kontraktu dosáhla 2, 6 miliardy liber. Dohoda s Kanadou z roku 2013 o pronájmu pand se časově shodovala s dohodou o prodeji uranu Číně, stejná situace nastala v případě francouzsko-čínské dohody – pronájem pand šel ruku v ruce s uzavřením smlouvy za 20 miliard dolarů na prodej uranu a postavení závodu na jeho zpracování. Jak konstatují výzkumníci z Oxfordské univerzity, pandy jsou propůjčovány zemím, jež dodávají Číně vzácné suroviny či technologie, jiné země zvířata získaly po podepsání dohod o volném obchodu, např. Malajsie či Singapur.

O pronájem pand usiluje taktéž pražská zoo. Ačkoliv jej nemá oficiálně dojednaný, představila zoo v červnu plán přestavby současného pavilonu ledních medvědů, na jehož místě má vzniknout pavilon pro pandy velké za 200 milion korun. Vzhledem k výše popsané politické citlivosti pronájmu pand je pro případný úspěch pražské zoo nutná podpora magistrátu a české diplomacie. Pražská primátorka Adriana Krnáčová loni podepsala dohodu o spolupráci s Pekingem o navázání sesterských vztahů, v níž se město navzdory kritice opozice zavázalo respektovat politiku jedné Číny a uznat Tchaj-wan jako nedílnou součást čínského území – krok, jejž primátorka odůvodnila mimo jiné i motivací získat pro Prahu pandu.

V diplomatické rovině je pak nejvíce viditelné usilovné snažení prezidenta Miloše Zemana o prohloubení vzájemných česko-čínských vztahů. Bude-li toto kombinované úsilí k získání pandy stačit, je ovšem stále nejisté. Stejně tak, stojí-li diplomatické ustupování a finanční výdaje v honbě za ziskem pand České republice opravdu za to. Každopádně prozatím pro Čechy toužící spatřit černobílého medvěda na vlastní oči zůstává nejbližším místem vídeňská zoo.

Inzerce
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením k newsletteru beru na vědomí, že mé osobní údaje budou zpracovány dle Zásad ochrany osobních a dalších zpracovávaných údajů, a souhlasím se Všeobecnými obchodními podmínkami vydavatelství Economia, a.s.

V západní Evropě je jedna země v samém epicentru současné uprchlické krize, protože do ní přijíždí tisíce lidí z Afriky a Maghrebu měsíčně. Mít přehled o takovém množství lidí je asi nad síly každých úřadů a výsledný chaos je ideální prostředí pro přípravu (a provedení) teroristických útoků, které jsou v zemích na západ od Česka takřka na týdenním pořádku. Jak to, že se tedy Itálii, o níž je řeč, tyto zločiny doposud vyhýbaly, ptá se britský list The Guardian.

Důvody jsou dva. Zaprvé se Itálie od Británie, Belgie či Francie liší v tom, že v ní žije jen malý počet imigrantů v druhé generaci, kteří by se mohli radikalizovat (přeloženo dle zkušeností z dalších zemí: málo imigrantů z muslimských arabských zemí). A za druhé je to precizní práce italské policie, která má dost zkušeností z boje s tamní mafií a pravicovými i levicovými politickými teroristy v předchozích dekádách.

 To dobře ilustruje případ Jusufa Zagby, který nedávno zabíjel na London Bridge. Italské policii (Zaghba se narodil v Itálii) byl znám a věděla, že představuje riziko. Jeho matka, Valeria Collina, vzpomíná, že pokaždé, když přistál v domovské Bologni, čekali na něj policisté a s mladíkem si promluvili. Důsledně a přátelsky. Zagba věděl, že je pod dohledem, a italské tajné služby měly aspoň jistý přehled. Možnost zabíjet dostal Zagba nejspíš proto, že britská MI5 na italské rady a varování nedala a Zaghbu nesledovala.

 Mafie, ozbrojení fašisté a komunisté ve druhé polovině 20. století naučili italskou policii logistice - ví, koho a jak sledovat. Umí se infiltrovat do uzavřených skupin a její příslušníci jsou psychologicky zdatní v práci s potenciálními teroristy. Tamní bezpečnostní složky příkladně spolupracují a vyměňují si informace.

Sami italští strážci zákona ale vědí, že jim zásadně pomáhá italská demografie. V jiné zemi by jejich ozkoušené metody fungovaly o poznání méně. Už zmíněný malý počet druhogeneračních “rizikových” imigrantů doplňuje fakt, že v Itálii nejsou opravdu velká města. A v těch docela velkých (Řím, Milán, Bologna, Turín) zase nejsou imigrantské čtvrti podobné těm londýnským, bruselským nebo pařížským, které je těžké dlouhodobě mapovat. V Itálii převažují menší města, a to je výrazně přehlednější prostředí.

Zároveň platí, že italská policie má velké pravomoci: podle tamních zákonů je snadné i při malém podezření vyhostit občany druhých zemí. A je přípustné ve velkém odposlouchávat telefony. Zatímco v Británii či Spojených státech sledování komunikace budí obavy kvůli možnému zásahu do občanských práv, podle Guardianu panuje v Itálii společenská shoda, že rozsáhlé policejní pravomoci se vyplatí.