pondělí 28. 5. 2018

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Nejméně konvenční a nejméně zkušená vláda, kterou západní Evropa zažila od začátku evropské integrace v roce 1957 - tak nazval  list Financial Times, známý střízlivým, věcným, přesným zahraničním zpravodajstvím, vznikající italskou vládní koalici mezi radikálně pravicovou Ligou Severu a populistickým Hnutím pěti hvězd.

Strany vycházejí z jiných ideologií, spojuje je však odpor proti současnému evropskému konsensu: za cíl si například daly zrušení penzijních reforem, které na vrcholu krize eurozóny pomohly italským financím, zrušení protiruských sankcí EU, deportaci půl milionu ilegálních migrantů, snižování daní a současně zavedení základního nepodmíněného příjmu. Z vládního programu nakonec vypadly požadavky na odpuštění italských dluhů a na vytvoření mechanismu pro vystoupení z eurozóny, přesto jím byly naprogramovány konflikty se zbytkem EU.

Reklama
Reklama

Po víkendu je ale vše jinak: skoro upečená vláda nevznikne a třetí nejdůležitější země eurozóny je ve vážné politické krizi. Do vzniku kabinetu totiž zasáhl prezident Sergio Mattarella, který odmítl jmenovat ministrem financí euroskeptického ekonoma Paola Savonu. “Nejistota ohledně naší pozice vůči euru vystrašila italské a zahraniční investory, kteří investovali do našich firem a akcií,” vysvětlil prezident Matarella, že jednal z obav o italskou pozici v eurozóně. A varoval, že důsledky nejistoty investorů ohrozí italské firmy i blahobyt občanů. Vedení přechodné vlády v pondělí nabídl Carlu Cottarellimu, bývalému vysoce postavenému úředníkovi Mezinárodního měnového fondu.

https://www.youtube.com/watch?v=m2CR-RYyaPw

“Pravda je, že nechtějí, aby Hnutí pěti hvězd sedělo ve vládě. Jsem naštvaný, ale tím to nekončí,” reagoval jeho šéf Luigi Di Maio. “Itálie není kolonie, nejsme otroci Němců, Francouzů nebo úrokových sazeb a finančních trhů,” řekl pak šéf Ligy Severu Matteo Salvini. Někteří členové těchto stran se chtějí pokusit prezidenta sesadit kvůli údajnému překročení pravomocí, další volají po předčasných volbách.

Pokud by se konaly brzy, je možné, že v nich obě antisystémové strany ještě posílí: budou se totiž prezentovat jako oběti mocného establishmentu, který Itálii do zoufalé situace přivedl. Integrace Evropy mívala v Itálii obrovskou podporu veřejnosti. Ovšem setrvalá ekonomická krize, mizerná práce řady předchozích vlád, vysoká nezaměstnanost mladých lidí a pocit chybějící solidarity od zbytku Evropy při řešení migrační krize to změnily.

Následující graf ukazuje, že se ze všech členských zemí OECD v posledních deseti letech hůře než Itálii dařilo jen Řecku – další grafy ilustrující závažné problémy italské ekonomiky.

pasted image 0

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

V roce 1433 flotila slavného admirála Čeng Che doplula k východoafrickým břehům, pak se vrátila zpět do domů a na stovky let zůstala poslední čínskou expedicí do Afriky. V posledních patnácti letech Čína - jak známo – historické zaváhání napravuje a rychle se do Afriky vrací. Od roku 2009 je nejdůležitějším obchodním partnerem kontinentu a investuje masivně i do své “jemné síly” (soft power): vydává nejvíce stipendií pro africké studenty, investuje do mediálního pokrývání afrických událostí, šíří výuku čínštiny. Po Africe již stojí padesát Konfuciových institutů, kde se jazyk (a podle kritiků též čínská propaganda) předává.

“Stahování USA za Donalda Trumpa dalo Číně ještě větší šanci, aby posílila svou jemnou sílu - zvláště poté, co Trump v lednu přirovnal africké státy k latríně (“shithole countries”),” píše autor reportáže z kurzu čínštiny v západoafrickém Senegalu. Tamní studenti jazykových škol mají problém získat studijní vízum do Evropy či USA - zatímco Čína pravidla pro udělování víz africkým studentům naopak uvolňuje a premiantům dává stipendia.

Reklama
Reklama

Pronikání Číny do Afriky je jedním z nejdůležitějších geopolitických trendů současného světa, jehož význam zatím v Evropě příliš nedoceňujeme. Následující série grafů ze švýcarského serveru Watson.ch se pokouší tempo nárůstu čínského angažmá v Africe ilustrovat.  První graf ukazuje nárůst vzájemného obchodu, včetně jistého zpomalení, k němuž došlo v roce 2014, v čase zpomalení čínského růstu. Čína nejvíce dováží ze surovinově bohatých zemí, především z ropné Angoly, exportuje naopak elektroniku a laciné spotřební zboží.

graf_spojenej
Autor: watson.ch

Další graf ukazuje nárůst čínských půjček africkým zemí - jednoho dne je jistě bude chtít zpět a mnohé africké státy budou mít se splácením pravděpodobně problémy. Třetí graf pak ukazuje počet čínských projektů v afrických zemích v letech 1998–2012. Nejvíce, 404, jich je v Nigérii, ale podstatné je, že se čínští investoři zajímají skutečně o celou Afriku, nikoli jen o pár států či regionů.

Velmi rozšířený je názor, že se tu opakuje evropský kolonialismus: Afričané vyvážejí suroviny, berou si od Číňanů půjčky a stávají se tak závislými na rostoucí „říši středu“. Specialistka na toto téma Deborah Bräutigam však tento pohled na stránkách deníku Washington Post problematizuje.

“Prozkoumali jsme čínské půjčky Africe v letech 2000–2015, které dosáhly 95,5 miliardy dolarů. To je obrovský dluh, ale čínské půjčky v naší databázi plnily smysluplný účel: financovaly infrastrukturu, ve které Afriky vážně zaostává za zbytkem světa. Na kontinentu, kde 600 milionů lidí nemá přístup k elektřině, směřovalo 40 procent čínských půjček právě na výrobu a přenos energie. Dalších 30 procent směřovalo na modernizaci rozpadající se africké dopravní infrastruktury,“ píše autorka.

Našly se podle ní samozřejmě i nesmyslné projekty: nová letiště bez pasažérů, mosty, které nikam nevedou. Afričtí prezidenti, stejně jako mnozí jiní, milují střihání pásků od čerstvě dokončených projektů a velké budovy, které jim zajistí věčnost. Stejně tak je pravda, že čínské firmy dostanou většinu kontraktů na výstavbu Čínou financované infrastruktury - a mnohdy jsou tu závažné pochyby o kvalitě postaveného. „Ale celkově vzato investice do energie a dopravy dlouhodobě zvyšují hospodářský růst. Čínské půjčky mají nízké úroky a dlouhé období splatnosti,” píše Deborah Bräutigam. “Našli jsme příběh globalizace, nikoli příběh kolonialismu.”

A k debatě o zásadním trendu mezinárodní politiky ještě jeden úžasný multimediální materiál anglické verze časopisu Der Spiegel. Pomocí videí, fotografií a textu ukazuje, jak Číňané přispěli ke změně infrastruktury v etiopské metropoli Addis Abeba.

Graf Čína
Autor: watson.ch

 

Reklama
Reklama