Francouzské volby potvrdily konec stranické politiky, píše Reuters

Reuters tvrdí, že francouzské prezidentské volby ukazují zatím nejzřetelněji nový rys západní demokracie, konec stranické politiky. Jasně to ukázal už loni na podzim Donald Trump, který sice formálně kandidoval za americké republikány, ale ve skutečnosti nejdřív celou stranu převálcoval a ponížil, často na účet zasloužilých stranických kandidátů, jakým byl Jeb Bush. Na opačném konci neměl k podobnému výsledku daleko Bernie Sanders, který se rovněž stal “demokratem” čistě účelově krátce před volbami, když předtím většinu politické kariéry působil jako nezávislý senátor.

Ve Francii bylo nedělní první kolo zesíleným opakováním téhož. Jistě, Marina Le Pen stojí v čele “rodinné” strany sahající zpět několik desetiletí. To se tradičnímu stranickému pojetí blíží, ale zároveň je jasné, že Národní frontu - alespoň zatím - nelze právě oddělit od fenoménu rodiny Le Penových. Není to rozhodně klasický politický subjekt definovaný kolektivním zájmem.

Jean-Luc Mélenchon a Emmanuel Macron ale představovali nový trend v plné síle. Hrdý trockista Mélenchon svoje hnutí Nepoddajná Francie (France Insoumise) založil terpve vloni. V kampani žádal divoké věci: obrovský stimulus, zastřešení příjmů pro nejbohatší a ve své skepsi k Evropské unii se přiblížil k Marine Le Pen tak blízko, že bylo těžké najít rozdíl. Mélenchon ostatně zcela a veřejně odmítl jakékoliv dělení na pravici a levici - je to možná první evropský politik, který otevřeně žádal, aby byl označován za populistu (řekněte něco takového třeba českým Realistům a začnou vám okamžitě klást “sofistikované” otázky typu: Co je to populista, definujte to prosím. Mélenchon to ví; populista je on a je na to hrdý).

Macron rovněž v kampani kopal v podstatě jen sám za sebe. Měl vágní program, v podstatě opak toho, co říkali Le Pen nebo Mélenchon, i on opakovaně odmítal pravicovou a levicovou nálepku - politika se teď podle něj dělí pouze na “zavřenou”, tedy v podstatě obranný postoj proti globalizaci včetně EU, a na “otevřenou”, která oslabování hranic vítá a kterou ve francouzském kontextu představuje on. Připomeňme si, že podobně mluvil už před lety Tony Blair, ale ten se ještě stále opíral o klasickou politickou stranu (labouristy) a tvářil se, že reprezentuje stranické zájmy.

To už dnes podle Reuters neplatí. “Noví političtí selfmademani symbolizují pouze individuální slib voličům a program, nikoliv něco, co vychází ze stranické politiky,” píše Reuters. “Strany voliče žádaly o důvěru s tím, že byly založeny aktivistickými skupinami, aby prosazovaly jejich sociální a ekonomické zájmy. Noví individualističtí kandidáti naopak žádají o důvěru proto, že z žádné strany nepocházejí, nebudou prosazovat stranické zájmy a zcela a bez jakýchkoliv omezení se oddají zájmům veřejnosti.”

Dodejme, že tenhle přístup je jako stvořený pro prezidentské volby - a že v těch parlamentních pak zjevně nastupuje za záda kandidáta jakási pseudostrana/hnutí. V zcela zapadají do ducha doby neschopnost či neochota českých stran postavit stranického prezidentského kandidáta, stejně dominance Andreje Babiše a jeho osobní pseudostrany v průzkumem před parlamentními volbami.