0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Denní menu9. 1. 20165 minut

Američtí studenti bojují proti mikroagresím i za autentickou kuchyni

Studenti (ilustrační foto) • Autor: Milan Jaroš

Rok imaginárního univerzitního studenta. Takový prý byl rok 2015. Nebývalého zaostření amerických médií na život na kampusech si ve svém komentáři pro časopis New Yorker všímá akademik a americký historik Hua Hsu. Nečekanou záplavu aktivismu na amerických univerzitách v uplynulém roce zaznamenala všechna média a většinou se tyto zprávy – pokud se netýkaly alarmujícího počtu znásilnění – setkaly s posměchem.

Popularitu tu získal termín „mikroagrese“ coby popis každodenních rutin a slovních obratů, jež nejsou zamýšleny jako urážky, ale mohou tak být brány. Studenti se bouřili proti halloweenským kostýmům, které zacházejí s rasovými stereotypy a v neposlední řadě demonstrovali za to, aby světová kuchyně, která se podává v menzách, byla připravovaná autenticky v souladu s původními recepturami.

↓ INZERCE
Inzerce Budvar
Inzerce Budvar

Aniž má chuť jakoukoli z těchto kauz zesměšňovat, všímá si Hsu studentského aktivismu ve srovnání s tématy šedesátých let, ale také připomíná hnutí Occupy nebo protesty následující po Fergusonu. Právě dva posledně jmenované mají s aktuálními studentskými protesty společné to, že chtějí vidět nespravedlnosti, které se dějí v bezprostředním okolí člověka. coby součást širšího boje. Vedou spojitosti od jednotlivostí k celospolečenským vzorcům.

Na tom samozřejmě není nic nečekaného a v mnoha případech to platí, ale Hsu upozorňuje, že se změnila intenzita, s níž současná generace studentů hledá za každým gestem nespravedlnosti větší trend. Tuto změnu má podle něj na svědomí virální efekt, jejž každému takovému činu dodává sdílení na internetu.

Hsu přináší i vcelku precizní charakteristiku generace narozené v devadesátých letech, dospívající za Obamy a s porozuměním pro inkluzi menšin, která nyní čelí tomu, že budou mít v nabídce svých prvních prezidentských voleb Donalda Trumpa. A uzavírá pak dokonalým tvrzením: „Dnešní mladé bychom měli chápat skrze možnosti a volby, jež jim jsou dostupné, a ne pode toho, v jakém stavu zdědili svět.“

Předsevzetí švédského písničkáře Jense Lekmana pro rok 2015 bylo napsat každý týden jednu skladbu a tu okamžitě zveřejnit na Soundcloudu. Projekt nesl název Postcards coby připomínka toho, kde jsme byli, s kým jsme se líbali a kdo nám chyběl. Na rozdíl od mnoha novoročních předsevzetí, na něž je v půli ledna zapomenuto, Lekman slovo dodržel a 31. prosince celou sérii završil Pohlednicí číslo 52.

Mezi tématy roku se objevila jak uprchlická krize, tak zlomená srdce, nová láska i strach ze stárnutí. Rozhovor s Lekmanem i recenze některých z písní pro server Pitchfork připravila Laura Snapes a čtenář se tu mimo jiné dozví, jak tempo jedné písně týdně pomohlo písničkáři překonávat tvůrčí krizi s dalším řadovým albem, i jak do konceptu zapadal jiný jeho projekt Ghostwriting, v němž zhudebňoval příběhy, jejichž náměty mu zaslali posluchači.

A také komentuje, proč odolal pokušení napsat píseň třeba o pařížských útocích. „Uvědomil jsem si při tom, jak zpravodajství chybí hlubší nuance. Přináší tolik rychlých soudů a úhlů pohledu, tudíž jsem se raději soustředil na menší – a zdánlivě bezvýznamná – témata. Taková, která se nachází spíše v zadní části novin nebo zákoutích naší mysli.“

„Profese, která je založená na tom, aby přinášela zákazníkům rozkoš smyslů a fyzické potěšení, dává pořádně zabrat psychice,“ zní jedna z vět v prvním příspěvku blogu Chefs With Issues, který prvního ledna spustila Kat Kinsman, dlouholetá foodkritička CNN, ale také autorka chystané knihy Hi, Anxiety: Life With a Bad Case of Nerves.

Řeč je samozřejmě o kuchařích a lidech pracujících v pohostinství, popřípadě navazujícím potravinářském průmyslu. Poté, co Kinsman popsala svůj život s úzkostmi, překvapilo ji obrovské množství reakcí lidí z restauračního byznysu, kteří si procházejí podobnými stavy. Kuchyně představují mimořádně zátěžové prostředí, kde jsou běžné jak dlouhé směny, přesčasy, tak velké dávky stresu. Během necelého týdne, co byl blog spuštěn, rozjela Kinsman anonymní anketu, v níž se jí se svým příběhem svěřilo už 350 kuchařských profesionálů.

„Poté, co jsem přes tři roky trávil v kuchyni 60 hodin týdně, jsem začal bojovat se závislostí a vyvinula se mi chronická choroba, syndrom cyklického zvracení; od té doby už nemůžu pracovat,“ píše jeden z nich.

Bez hudby, kterou složil, bez nahrávek, které pořídil jako dirigent, bez textů, které o hudbě napsal, a také bez jeho organizačních schopností a elánu by soudobá hudba zdaleka nevypadala tak jako dnes. Těmito slovy se Roger Nichols deník The Guardianloučí s Pierrem Boulezem, zásadní postavou hudby dvacátého století a jedním z posledních opravdu velkých modernistů. Nichols si všímá toho, jak Boulez všech svých úspěchů a precizních výkonů dosáhl především uplatňováním nemilosrdně logického přístupu na sebe i své okolí.

Této vlastnosti si všímá i jiný výborný text o Boulezovi v The New York Times od Paula Griffithse. „Jeho charakteristický zvuk – na povrchu bez emocí, ale se silnými spodními proudy, brilantní v odstínech, zároveň rytmicky disciplinovaný – byl daný jeho proslaveně neomylným sluchem.“

Video: Coby teaser na recenzi alba Blackstar v pondělním Respektu poslouží čerstvý klip Davida Bowieho ke skladbě Lazarus od režiséra Johana Rencka. Mimochodem album vyšlo v pátek v den Bowieho 69. narozenin.

Kulturní tip: Obžerství, lakota, lenost, závist, hněv, pýcha a smilstvo. To je nejen tip na to, jak prožít vzrušující víkend, ale také námět filmu Sedm. Kritikou i diváky skvěle přijatý thriller Davida Finchera vysílá Nova v neděli 10. ledna ve 22:35.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Mohlo by vás zajímat

Aktuální vydání

Pojďme si promluvit o mužích
Zobrazit články