Jihlavský vítěz ukazuje, jak se vyhnout poetizaci bídy
Film Velká noc při premiéře rozdělil publikum na tábory odpůrců a příznivců
Nárůst audiovizuální produkce v posledním desetiletí je daný hlavně zlevněním záznamových technologií, což vede k jisté formě filmové grafomanie a taky celkovému „zlevnění vzhledu“. Mnoho snímků hraných na festivalech dnes vypadá jako polotovary či - jak praví filmařská hantýrka - „hrubáky“. Estetika lo-fi a DoItYourself se natolik zavedla, že si už téměř neumíme představit myšlenkově nezávislý film natočený jinak než lacině.
72minutový snímek Velká noc 30letého režiséra Petra Hátleho, který vyhrál soutěž televizní stanice HBO, a nyní vyhrál čskou sekci na festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě, však představuje velmi vyhraněný opak výše uvedeného trendu. Nestál sice mnoho (údajně kolem milionu a čtvrt korun), ale vypadá mnohem lépe než většina českých hraných filmů, jejichž průměrné rozpočty se pohybují kolem 30 milionů korun.
Jeho vizualita se těžko popisuje – obrazy mají skvělé barvy a úžasnou atmosféru, v níž se mísí syrovost s hypnotičností. Ponoření do těchto obrazů vyvolává zvláštní cinefilní slast i niternou úzkost: ulice noční Prahy, Paříže či německého pohraničí nikdy nepůsobily tak krásně, ale i nebezpečně a bezútěšně. Ponor do života nespavců, kteří často ani nemají kde složit hlavu, nenabízí žádné okamžiky naděje či vykoupení.
Kameraman Prokop Souček nenatáčel přitom na klasickou ani digitální filmovou kameru, ale na obyčejný fotoaparát, k němuž byly přidány speciální objektivy; scény kupodivu nebyly nijak uměle osvětlovány a finální vzhled se doladil až v postprodukci.
Hátleho Velká noc rozhodně není divácky vstřícný kousek a tuším, že odpovědné osoby v HBO musely být dost vyděšeny, když viděli, co jim tvůrci v průběhu jednoho roku nosí za ukázky. Snímek totiž netradičně balancuje na hraně mezi dokumentárním a hraným filmem, ale zbavuje se víceméně všech konvenčních záchytných bodů. Není tu žádný doprovodný komentář, postavy se nijak nepředstavují v podtitulcích ani se navzájem neoslovují jmény.
Neherci představují sebe samé v situacích, v nichž se každodenně nalézají, často ale bez interakce s dalšími lidmi - pocity vykořenosti a osamění nabývají fyzicky bolestného rázu. Kamera mnohdy nesnímá jejich obličeje, ale třeba jen jejich chůzi zpoza zad. Objevují se tu pouhé zárodky příběhů, ale nikdy se nevyklene žádný dramatický oblouk, osudové propojení jednotlivých osudů, nepřicházejí pointy.
Takto vystavěné dílo pochopitelně může leckoho provokovat a otravovat, protože se dozvídá zdánlivě velmi málo, tedy málo toho „prakticky“ využitelného – namísto toho jsme nuceni se napojovat na cizí bolest, bezúčelnost existence či zmar. Ve vyhraněném pojetí jde o jakousi „zážitkovou turistiku“, procházky městem s někým, koho za běžných okolností nechceme vidět, protože nám připomíná nelidskost současné velkoměstské civilizace.
Film navíc používá do ostrého kontrastu s ubohostí svých aktérů vznešenou vážnou hudbu, která jako by je měla povznést do jiné dimenze, ale nakonec klesá pod tíhou smutku. Těmto lidem nelze ani esteticky pomoci a možná je celá snaha estetizovat tuto hrůzu chybná a perverzní. Svou otevřeností zároveň film vybízí k mnoha úvahám nad tím, jak byl vytvořen, jak je možné proniknout k někomu tak blízko a tak na dno (když sledujete těhotnou narkomanku, jak si píchá v parku heroin do obou paží, vyvolává to až nutkání ke zvracení).
Nakonec ale dospíváme k tomu, že blíže k realitě jsme se v českém filmu dosud nedostali, což je zvláštní paradox, protože věci se k nám dostávají přes mnohonásobné formální a koncepční filtry. Postavy nikdo nezpovídá, ony samy se vyznávají jen zřídka a často pod vlivem alkoholu nebo drog, takže občas působí jako „špatní herci vlastního života“, kteří se snaží vypadat zajímavěji, ale nedovedou svou sebeprezentaci kontrolovat.
Zároveň je ale nikdo k ničemu neponouká a nedělá z nich atrakce k posměchu nebo odstrašující příklady. Velká noc se zdánlivě blíží projektům typu Katky od Heleny Třeštíkové, ale významově je odstupňovaná tak, aby nevytvářela nežádoucí dojem, že dotyčným lze pomoct a že by bylo lepší přestat je natáčet.
https://www.youtube.com/watch?v=MsS5BRMOC0Y&feature=share
Chápu, že veškeré takové popisy nepůsobí zrovna atraktivně, odstup od postav je ledový jako počasí, v němž pomalu klopýtají, a nemusíme si nalhávat nic o tom, že HBO tento svůj ojedinělý počin bude nasazovat v hlavním vysílacím čase. Každopádně máme co do činění s ojedinělým dílem velkého filmařského citu, smyslu pro realitu (byť anebo právě proto, jak pečlivě jsou vybrány její útržky) a umělecké nekompromisnosti.
Z Hátleho by si měli brát příklad všichni ostatní filmaři, kteří se pokoušejí poetizovat bídu, ale jejich příliš měkký humanismus z nich nakonec dělá kýčaře nebo figurkáře. Na místě by mohlo být přirovnání k filmům rakouského drsoně Ulricha Seidla, ale mnohem spíše se svým pozorovatelstvím Hátle blíží argentinskému tvůrci Lisandru Alonsovi, jehož cílem není rozhořčovat publikum nad nespravedlivostí světa, ale mnohem spíše nás přenést do kůže někoho, s kým se většina z nás bude jen těžko identifikovat.
Abyste byli opravdu lidští, musíte být na začátku trochu tvrdší, hlavně na příliš zhýčkané publikum. Nejde o to odradit co nejvíce lidí od sledování, ale dát jim po těžce zkousnutelném a dezorientujícím začátku zažít něco, co doposud nemohli.
P. S. Recenze byla napsána dřív, než Velká noc získala v jihlavské soutěži hlavní cenu za český dokument roku. Lze očekávat, že polemiky o tom, zda si ji zasloužila, budou kolovat různými kanály ještě pár dní či týdnů, protože publikum se již při premiéře rozdělilo na tábory odpůrců a příznivců, a odpůrců, zdá se, bude zatím víc.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].