Záchranný plán nezabírá

Bohužel už to lze říci úplně jasně. Záchranné plány americké vlády, šéfů eurozóny i Evropské unie buď přišly příliš pozdě nebo nebyly konstruovány tak, aby je trh vnímal pozitivně. Vzepětí politiků sice bylo úctyhodné, leč minulo se účinkem.

Nepozná se to pouze na tom, že se opět hroutí akciové trhy (například u Dow Jonesu se čeká, že se může stabilizovat až někde u 7.000 bodů). Mnohem horší je, že opět přestává fungovat mezibankovní trh, kterému se na počátku týdne mírně ulevilo. A o mezibankovní trhy šlo v rámci záchranných vládních plánů především.

Pokud totiž banky nevěří jedna druhé, nepůjčují klientům a soustředí se na hromadění hotovosti, přestává mít jejich existence valný smysl pro nás nebankéře, tedy tzv. reálnou ekonomiku. Když to převelice zjednodušíme, tak banky fungují tak, že si půjčují tzv. na krátko, ale samy půjčují tzv. na dlouho a během tohoto procesu vytvářejí potřebnou likviditu bez které nemůže moderní ekonomika existovat.

Pokud se bankovní trh nepodaří rychle rozhýbat, lze čekat nejen „hlubokou globální recesi“, se kterou dnes již počítá každý, ale možná i opravdovou globální depresi. Přitom americké i západoevropské vlády asi už vyzkoušely všechno, co se vyzkoušet dá, včetně garantování mezibankovních úvěrů i částečného znárodnění finančního sektoru. Asi již nezbývá než čekat na to, až se trh rozhýbe sám na nižší úrovni či nižších očekáváních, což se stane ve chvíli až vstřebá (nebo si zvykne) na nižší hladinu hospodářského růstu, resp. na dočasné (doufejme) vyhlídky hospodářského poklesu.

Je mimochodem poměrně znepokojivé, že z velkých rejdařských společností přicházejí zprávy až o 20 procentním poklesu objednávek přepravy, která je přímo závislá na krátkodobém bankovním financování. Velmi špatnou zprávou je, že pokles je vpravdě globální a přichází všude naráz: v Evropě, v Americe, v Japonsku, v Rusku. Samotná Čína svět z průšvihu nevytáhne.

Euro za to nemůže

Je poněkud odpudivé sledovat v souvislosti s tím, co se ve světě děje, nabubřelé a nacionalistické výlevy české politické scény, především pak ze strany vlády, která má od ledna předsedat unii. Začněme útoky na euro. Problémy bankovního sektoru nebo propady kapitálových trhů nemají nic společného se společnou evropskou měnou. Začaly v Americe, kde se jak známo platí dolarem, pokračovaly v Británii, kde se jak známo platí librou a dále se šířily na Island, do Dánska, Japonska či Maďarska, tedy do zemí, které rovněž nemají s eurem nic společného.

Úvahy o tom, že eurozóna nepřežije test recesí, jsou ve skutečnosti podobně relevantní jako kdyby se v USA v souvislosti s krizí hovořilo o rozpadu nebo konci dolaru a to samozřejmě nanapadne vůbec nikoho. Rozpad eurozóny je přitom tak nákladná a složitá věc, že k němu zcela určitě nedojde.

Jalová čechostřednost

Další téma – maastrichtská kritéria. Ministr financí Miroslav Kalousek i Martin Říman ostře útočí na to, že státy eurozóny uvažují o tom, že rozvolní pakt stability, resp. maastrichtská kriteria, tedy především limity, které se týkají schodků a státních dluhů.

Tady už to vypadá jako negramotnost. I pravičácký guru Milton Friedman upozorňoval na to, že v okamžiku, kdy nefunguje finanční systém, musí vlády „rozsypávat peníze z helikoptéry“, což s oblibou cituje i šéf americké centrální banky Ben Bernanke. Tady už dávno nejde o socialismus či morální hazard, ale záchranu finančního systému před úplnou desintegrací. Friedman by byl první, kdo by žádal po vládách zajištění fungování systému. Žádat v tuto chvíli dodržování paktu stability je směšné, i v USA se rozpočtový schodek vyšplhá někam k deseti procentům.

Je docela logické, že se v Evropě začínají děsit toho, že čeští nevyskákaní pseudopravičáci, kteří si ani pořádně nepřečetli vlastního guru, mají vést Evropskou unii v době největší ekonomické a finanční krize od jejího vzniku.

Pozoruhodná je i provinční a jalová čechostřednost místní debaty. Sleduje-li člověk česká média, má pocit, že v Evropě dnes donekonečna diskutuje pouze o pojištění vkladů. To je sice mírně důležité, ale Evropa (a svět s ní) to nyní řeší asi na desátém místě.

Středeční audit: Jak vypadá státní bankrot

Úterní audit: Krůček od útesu

Pondělní audit: Znárodňování bez ideologie

Páteční audit: My za to nemůžeme. To oni!

Čtvrteční audit: Mimoběžná debata a daně