Pět let po Lehman Brothers: Banky jsou pořád příliš velké

Pět let po pádu Lehman Brothers sice politici říkají, co všechno udělali proto, aby se něco takového už nikdy nestalo, skutečnost je však podle komentátora Huga Dixona taková, že kdyby instituce velikosti Lehmanů zkrachovala dnes, následky by stále byly podobně nedozírné jako před pěti lety.

Největšího úspěchu bylo dosaženo v kapitálovém posilování bank, aby lépe vydržely šoky. Zde je situace o něco lepší, ale mnohem menšího pokroku bylo dosaženo v problému „příliš velká na to, aby mohla padnout“, kde vlády stále čelí stejnému dilematu: nechat padnout a riskovat finanční chaos, nebo zachránit a riskovat peníze daňových poplatníků a morální hazard?

Před pěti lety dělaly vlády obojí: Lehmani padli, ale všem dalším velkým, kteří leželi břichem vzhůru, bylo pomoženo. V posledních letech vlády pracují na tom, aby se posílila zákonná i institucionální pravidla pro „řešení“: zavřít přes víkend, okamžitě a přehledně restrukturalizovat na úkor akcionářů a držitelů dluhopisů. To se však snadněji napíše, než v praxi udělá. Bankovní holdingy ale dnes často představují složité a komplexní konglomeráty, že víkend na restrukturalizaci prostě stačit nemůže.

…

Sheila Bairová, bývalá šéfka amerického fondu pojištění vkladů, se ve Financial Times rozepisuje, odkud může přijít budoucí bankovní krize.

Riziko přichází s tím, jak Fed začne ukončovat svou politiku nákupu státních dluhopisů. To bude pro banky znamenat na jedné straně zisky, protože divize investičního bankovnictví budou využívat zvýšeně volatilních trhů. Zvýšení úroků z půjček bude zvyšovat zisky.

Avšak na druhé straně s tím, jak porostou úroky, klesne tržní hodnota dluhopisů v portfoliích bank. Poroste tlak na zvyšování úroků z depozit. Banky se vůči tomuto vývoji pojišťují a tzv. hedgeují; umějí to však lépe než v době před pěti lety, kdy se pojišťovaly proti pádu hypotečního trhu?

Velkou otázkou – spojenou s tím, jak se Fed stáhne z trhu – je, zda stojí americká ekonomika na silnějších základech pro udržitelný ekonomický růst, nebo jestli stojí na jiné bublině aktiv, tentokrát bublině dluhopisové, nikoli nemovitostní a hypoteční…

Přes zřejmý pokrok jsou banky jen o něco málo bezpečnější.

…

Na Bloombergu píše William Pesek, že stárnoucí populace v zemích jako Německo či Japonsko a do určité míry i USA už nemůže být tak snadno manipulována politikou centrálních bank. Změny v měnové politice ovlivňují dlouhodobá očekávání i krátkodobé chování. Uvolnění měnové politiky má povzbudit chuť koupit si nový dům, založit firmu, koupit si novou televizi apod. Jenže to vlastně míří jen na ty mladší. A potíž je, že v takovém Japonsku je dnes každý čtvrtý člověk starší 65 let. A v roce 2060 budou tito lidé tvořit 40 procent populace.

Japonští důchodci si na dvacet let deflace nejen zvykli, ale začali si deflace užívat. To zní leckomu jako rouhání, protože když třeba takový Milton Friedman varoval před zvířetem deflace, mluvil o tom, jak deflace požírá finanční aktiva, zvyšuje reálný dluh a prodražuje jeho obsluhu, ujídá zisky korporací, podkopává důvěru a snižuje výběr daní. Jenže stejně jako existuje dobrá (mírná) inflace, existuje i dobrá deflace, zvláště pro důchodce.

Článek vůbec polemizuje s myšlenkou, že s deflací se dá bojovat jen uvolněnou měnovou politikou. Podle něj má deflace širší strukturální a dokonce kulturní příčiny a není příčinou, nýbrž symptomem japonských problémů. Autor informuje o diskurzu na toto téma.

…

Philip Plickert se táže ve Frankfurter Allgemeine Zeitung, proč tolik německých profesorů nenávidí euro. Důvod je převážně psychologický. Mnoho z nich varovalo na počátku 90. let před eurem, ale byli ignorováni Helmutem Kohlem, který je považoval za technicistní pablby bez citu pro politické a historické aspekty celého projektu. Pořád to v nich je. Otázka je, proč tolik Čechů nenávidí euro?