Euforie pramenící z toho, že v Řecku a Itálii povedou vládu technokraté, eurokraté a centrobankokraté, byla velmi krátká. Pokud Řecko zavede všechny schválené programy, dostane se v roce 2020 na úroveň dluhu 120 procent HDP.
Copak je to nějaká udržitelná, rozumná nebo smysl dávající hranice? Shodou okolností tatáž hranice dluhu a podobná neschopnost zahlédnout na obzoru jakoukoli naději v podobě růstu vedla v posledních týdnech k dramatickému odvrácení investorů od italských dluhopisů.
Řecku bude třeba odpustit ještě větší část dluhů, nebo bude tato země muset z eurozóny odejít. I kdyby se Itálii podařilo prosadit reformy, nejprve to bude znamenat logicky zpomalení ekonomiky a je otázka, jestli na to mají investoři trpělivost.
Mnohem důležitější než vývoj v Itálii je kromě dlouhodobé strategie také střednědobý koncept. Jediným možným řešením je pro leckoho to, aby Evropská centrální banka začala hrát úlohu věřitele poslední instance, který investory ujistí v tom, že nedopustí krach projektu společné měny.
Jenže tuto úlohu Evropské centrální banky jednoznačně odmítá německá Bundesbanka, která je v tomto ohledu mluvčím německé veřejnosti.
Na tohle koneckonců upozornil i deník The New York Times.
Wolfgang Münchau z Financial Times se vrací k myšlence společného evropského dluhopisu. Pokud se má eurozóna zachránit před kolapsem, nic jiného nezbývá. Němci odmítají roli ECB jako věřitele poslední instance a slavná idea napojení záchranného valu EFSF na pákový efekt už zkrachovala.
Podle George Sorose může roli věřitele poslední instance převzít také záchranný val, bude-li významně posílen. Vše záleží na Německu, osud Evropy je plně v rukou kancléřky Merkelové.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
