It´s the economy, stupid!

Povolební politická situace v České republice bývá interpretována různě, a to i z pohledu liberálně levicových intelektuálů. Václav Bělohradský zasazuje českou situaci do celoevropského kontextu a tvrdí, že přestává existovat systém kyvadla „lib-lab“, což sice zní jako jakýsi popěvek, ale má to znamenat, že se u moci v Evropě střídají liberálně-konzervativní síly, tedy „lib“, se silami sociálně-demokratickými, tedy „lab“ (Labour Party jako britská socdem).

To, co přichází potom, je prý jen „postmoderní kaleidoskop“ – sestavy barevných střípků, ze kterých se špatně skládá koalice. S Bělohradským polemizuje Jiří Pehe, který tvrdí, že to, že se tradiční systém stran rozpadá u nás, neznamená, že se rozpadá v západní Evropě. Naopak v Německu, Británii, Francii či Skandinávii systém kyvadla „lib-lab“ pořád docela dobře a osvědčeně funguje.

Smyslem práce kriticky uvažujícího intelektuála je přece představit tezi, o které se pak mluví, nikoli beze zbytku dokázaný a logicky vyargumentovaný systém. To se oběma pánům daří, nicméně zde jsou mé skromné připomínky a dodatky.

Bělohradského teze je samozřejmě dána italskou zkušeností. Itálie se právě učí stravovat nesystémové hnutí Beppeho Grilla, které samozřejmě narušuje italský vládní systém. Itálie zde však má i určitou tradici. Třeba taková Liga Severu také nikdy nebyla klasická strana na kyvadle „lib-lab“.

V Německu se zdá situace zcela normální, je však namístě upozornit, že „nesystémová“ euroskeptická strana AfD (Alternativa pro Německo), která žádá odchod Německa z eurozóny, se právě jen těsně nedostala do parlamentu, a to existovala pouze několik měsíců. Všeobecně se bohužel očekává prudký zisk této strany v evropských volbách.

Chování voličů převážně determinuje ekonomická situace, jak se říká v oblíbeném sloganu z Clintonovy volební kampaně „It’s the economy, stupid“. Interpretujme volně: „Politika a volby (it) jsou přece o stavu hospodářství, blbče.“ Německu se zrovna ekonomicky daří, až se mu jednou dařit přestane – a to se jistě jednou stane minimálně ve formě zpomalení růstu –, budeme se možná divit, jak rychle posílí euroskeptici a postkomunisté.

Na druhou stranu nic pochopitelně neplatí úplně. Španělské tradiční strany i s ohledem na hlubokou ekonomickou krizi a dramatickou nezaměstnanost až překvapivě drží, tedy ve srovnání s Itálií. Na druhou stranu: Rakousko je sice po Lucembursku nejlépe prosperující zemí Unie, ale patnáct let už tam nevědí, co s tzv. nesystémovými stranami, které se jim přelévají jedna do druhé a poněkud narušují klid.

Jsem ale osobně pevně přesvědčen, že zisky nezakotveného postmoderního kaleidoskopu v České republice mají co do činění především s ekonomickou situací. Byli jsme téměř pět let v prudké recesi, která nemá v regionu obdoby, a to se někde prostě projevit musí.

Bylo již doloženo, že masu voličů ANO tvoří nižší střední třída, na níž se podepsala ekonomická situace. Lidé, kterým se docela dobře daří, ale ne už pořád lépe daří, a navíc jsou pod velkým psychologickým tlakem hypoték a obav ze ztráty zaměstnání. Vlastně se mi s ohledem na ekonomickou situaci ty výsledky jeví jako stále ještě dobré. A i ten pan Okamura se mi proti Haiderovi jeví jako normálnější politik.

A pak je tu druhá moje teze. Byly české mainstreamové strany vůbec někdy tzv. systémové? Tradiční politické strany v Německu či Rakousku mají řádově více členů než tradiční strany české, které ani nikdy nezačaly usilovat, aby ze sebe vybudovaly široce zakotvený, živoucí mechanismus a líheň či kolbiště idejí v rámci širokého levicového či pravicového řečiště. Z členů tradičních stran se stali tradiční nosiči igelitek: výběrčí, kmotři, velrybáři.

K tradiční straně má možná nejblíže sociální demokracie: je zaintegrována do evropského proudu a v právě proběhlé krizi ukázaly (zdánlivě komplikované) orgány strany schopnost ustát pokus o puč, což nebyla úplná maličkost. Jinak ale ČSSD obsahuje hodně těžko slučitelných proudů: moderní, liberální proevropské socialisty na jedné straně, čisté kariéristy, prospěcháře, kteří vlezou kamkoli za každého režimu, na straně druhé, a konzervativce, kteří teskní po časech dávno minulých.

Ještě pro Jiřího Pehe bych dodal, že Strana zelených ani u nás, ani v Německu už dávno není „strana jednoho tématu“, ale v českém kontextu je to strana dokonce vyčnívající propracovaností programu na civilizované evropské úrovni (žádná improvizace na poslední chvíli, navíc si zelení čtou programy politických stran v západní Evropě), a to doslova na všech programových frontách. Věc jiná je, kdo čte dnes programy, a věc další je, že programy nejsou všechno, každopádně ale platí, že zrovna zelení jsou vlastně spíše normální, tradiční či systémová strana. Vždyť v tom Německu existují už čtvrtou dekádu.

Psáno pro ČR Plus 5. 11.