Bernauer straße
Bernauer straße • Autor: Matěj Stránský

„Berlín není nikdy Berlín.“ Tímto výrokem se v roce 2001 snažil bývalý francouzský ministr kultury Jack Lang zachytit atmosféru pravého kulturního města, která se každým dnem mění a je maximálně otevřené. O Berlíně takto Lang básnil pouhých dvanáct let po pádu zdi, která tuto metropoli - a symbolicky Evropu i celý svět v časech studené války – na 28 let takřka nepropustně rozdělovala na demokratický Západ a komunistický Východ.

V pátek 13. srpna uplyne přesně 60 let od stavby zdi a v aktuálním Respektu k tomuto výročí najdete sérii textů a fotoreportáží – historických i současných. Jako pozvánku ke čtení nabízíme anketu, ve které jsme se ptali šesti lidí, jejichž životní příběhy se s Berlínem pojí, na otázku „Co pro vás znamenala Berlínská zeď a myslíte si, že je toto rozdělení města dnes ještě znát?“

Reklama
Reklama

Clipboard01
Tomáš Kafka • Autor: mzv.cz

Tomáš Kafka (velvyslanec České republiky v Berlíně)

O neblahé proslulosti berlínské zdi se netřeba dlouze šířit. Zeď byla nejen obludná po stránce estetické, ale zejména po stránce etické. Rozdělila lidské osudy a způsobila mnoho utrpení, včetně ztrát na životech. Zeď navíc vznikla ze lži, kdy ještě 15.6.1961, tedy necelé dva měsíce před její výstavbou, tvrdil generální tajemník komunistické strany Ulbricht, že nikdo nemá v úmyslu žádnou zeď stavět. Nic na tom nemohl změnit ani ikonický rozměr zdi, když figurovala např. v řadě textů rockových legend. Ti, jako například Lou Reed, využívali zdi jako efektní pozadí pro svou imaginaci (In Berlin, by the wall/ you were five foot ten inches tall/ it was very nice/ Candlelight and Dubonnet on ice…). Nicméně ne, nebylo to hezké!

Troufám si tvrdit, že reputaci zdi nic nepomohlo ani její rozbíjení a následné rozprodávání po malých kouscích jako suvenýr a vzpomínku na mejdan spojený s koncem komunismu. Je pravda, že dodnes místní i turisté podnikají čas od času s pomocí Googlu či tištěných průvodců túry po místech, kde stála zeď. Občas se přitom i diví, jak faktické stopy po existenci zdi pomalu zarostly i zmizely. Nicméně pocit diskontinuity či přetrvávající fraktury společnosti přetrvává podobně, jako v celé EU přetrvává pocit, že ani po 17 letech velkého rozšíření není mentálně jednotná. Ostnatý drát na česko-německé či německo-polské hranici by turista také marně hledal.

Příklad berlínské zdi, kde je dobro a zlo - či spíše dobře a špatně - jasně rozděleno, může svádět k myšlence, že tak je tomu u zdí vždy a všude. To by mohlo pro berlínskou zeď fungovat jako jistá polehčující okolnost. Nemohla jinak… není to však pravda. Kdo navštíví severoirský Belfast a promluví si s místními, zjistí, že katolíci i protestanti mají v podstatě svoji zeď na Shankill Road rádi. To už je ale jiné téma. Pro berlínskou zeď platí, že se ji Berlíňané, Němci i Evropané v drtivé většině rozhodli jednou pro vždy odmítnout!

Dora Kaprálová (spisovatelka)

Berlínskou zeď jsem do svých čtrnácti let, kdy padla, vnímala hlavně prostřednictvím radiostanice Svobodná Evropa, kterou jsme poslouchali na chatě, a kterou mě (škrčením a uklidňujícím, medovým hlasem Lídy Rakušanové) pravidelně tyranizovali i sladce uspávali rodiče.

Ale teď vážně k pádu Zdi po třiceti letech: hranice jsou spíš mentálním stavem mysli, takže zde nezkoumám davy (jak bych taky mohla?), ale pátrám v jednotlivých osudech Berlíňanů, se kterými se tu setkávám. Znám třeba sedmdesátiletou dámu z Charlottenburgu, velmi vzdělanou, která východní Berlín dosud neznala a byla v šoku z toho, jak „útulně to vypadá ve Friedrichshainu, třicet let po pádu Zdi.“ Znám paní, bývalou učitelku a ženu majora Stasi, taktéž sedmdesátiletou, která žije v posledním „soc-skanzenu“, výstavním Honeckerově sídlišti poblíž Prenzlauer Bergu. Její pětipokojový panelákový byt ve dvanáctém patře je plný relikvií z osmdesátých let. Byt dostala proto, že bývalý muž pracoval u vojska, ale samozřejmě nikdy nebyl u Stasi, jak mi velmi nejistým hlasem zdůrazňovala. Západní Berlín je jí cizí. Chybí jí přátelé, ty má jen tady „u sochy Ernsta Thälmanna“.

Znám zde spoustu žijících nomádů (ze Španělska a Sýrie, z Kanady a Japonska), co jsou rádi, že jsou rádi a je jim jedno, zda se pohybují na východě nebo západě Berlína, hlavní je totiž přežít a to tady jde. Ostatně některé úřednice - opět starší ženy na bytovém úřadě v Mitte (bývalý východ) jsou dosud docela sociální a citlivé, od jiné postarší ženy ze západního Berlína znám však naopak historku, jak jí po sjednocení spolupracovnice z východního Berlína (dost možná ty samé sociální úřednice z Mitte)  šikanovaly jako bývalou zápaďačku tak drsně, až musela odejít. Schválně zde nepíšu o architektuře města, vizuální vjemy zde nechávám stranou. Soustředím se v této anketní odpovědi výhradně na svou ryze subjektivní premisu, že mentální hranice jsou v našich hlavách, vznikají z osobních zkušeností a jediná cesta ven je otevřenost mysli a empatie. Pokud dnes rozdělení města běžní turisté nevnímají v Berlíně nijak dramaticky, je to vlastně pro Berlín dobré znamení.

Martin Nejezchleba (novinář týdeníku Die Zeit)

Moje cesta Berlínem z domova přes školku do práce vede ze západu na východ a na druhé straně centra opět na západ. Dnes to není víc než čára dlažebních kamenů na zemi, přes kterou když přejedete, sotva to zadrncá. Přesto to s člověkem něco udělá. Jedete a představujete si, jaké to asi muselo být, když ulice tohoto placatého města nepokračovala nekonečně až k horizontu, ale narazila na studenou betonovou zeď. A pak si o té zdi povídáte s dětmi a neustále jim odpovídáte na jejich otázky: kdo a proč tu zeď postavil a kdo jí zbořil a proč to povolili… Schválně to zkuste vysvětlit čtyřletému tak, aby pochopil. Je to neustálá připomínka na absurdní časy i na to být vděčný za svobodu.

V centru Berlína jsou ty rozdíly mezi jednou a druhou stranou té dlážděné čáry nepatrné, i když i tam je najdete. Tu a tam narazíte na podivně zarostlá místa, takové jizvy srůstání východu a západu. Jednou jdete po asfaltovém chodníku, jindy po betonových deskách. Ale čím víc se vzdalujete od té čáry, směrem k okraji města, tím patrnější se rozdíly stávají. Pouliční lucerny svítí odlišným odstínem žluté. Ubývá stanic U-Bahnu. Objevují se tramvaje. V S-Bahnu se mění etnické složení cestujících. Večerky na “východě” provozují němečtí Vietnamci, ne němečtí Turci. Na volebních mapách uvidíte jednoznačně, že se zde dokonce i jinak volí.

Vystoupíte-li na jednom z obřích sídlišť v Marzahnu, máte pocit, že byste stejně tak mohli stat někde na okraji Prahy nebo Lipska, kam jsem se nedávno s rodinou přestěhoval.

Myslím, že bychom se v Německu měli konečně přestat ptát, kdy ty rozdíly zmizí. Měli bychom si jich začít vážit, rozumět jim a chápat, že sjednocení neznamená být všichni stejní.

DAVID ČERNÝ
David Černý • Autor: MFDNES + LN, Profimedia

David Černý (umělec)

Pamatuju Berlín z doby komunismu, s kámošem jsme v šestnácti vyrazili na vejlet, a večer, procházeje kolem té vnitřní východoněmecké zdi nás najednou obklopili tři auta fízlů, vyskákali z nich komoušský týpci se samopalama a už jsme leželi s ksichtem na chodníku a ty zparchanti nám stáli na hlavách. Všecko z batůžku vysypaný na chodník, prošacovaný, vypadalo to na zavření. Nakonec nás po hodině pustili.. nevěděli jsme, ze se nesmí ani chodit po tom chodníku..A pak samozřejmě záběry z televize z 89, kdy přeskočili první dederoni skrz zeď do NSR.

Berlínská ZEĎ byla nejšílenějším koncentrovaným symbolem rozdělení světa na dva póly, nejpřímnějším obrazem komunistického zla a zvůle. Je těžko představitelná situace, kdy rozříznete město a jedna jeho část se stane zónou, do které se nedostanete. Včetně takové absurdity jako rozřízlý dum, a silnice.. Samozřejmě, že v Berlíně je stale poznatelné , kde se nacházíte, neb hnusná bolševická výstavba pod ruským diktátem je nezaměnitelná.

Jsem velice rád, ze jsem něco tak absurdního měl možnost zažít. A mám nemalý strach ze znovunabyté moci politiků a ochoty obyvatel podvolovat se zavíráni hranic a stavení zdí…

Petra Ernstberger (ředitelka Česko-německého fondu budoucnosti, v letech 1994 až 2017 poslankyně Spolkového sněmu za sociální demokracii, SPD)

Když se stavěla zeď, bylo mi 6 let, ale pořád mi tato událost zůstala v paměti. Německá společnost, moje rodina, lidé v Evropě, ale i jejich vlády nevěřili až byli v rozpacích, že se v jedné noční akci mohla metropole jako Berlín jen tak fyzicky rozdělit zdí z kamene a malty. Reakce se podobaly určitému šoku - vzhledem k nepředstavitelnosti toho, co se dělo. V té době jsme nevěděli, kolik lidského utrpení a smrti zeď ještě přinese. Nepovažovala jsem osobně zeď za vlastní uvěznění, ale spíš za něco, co mi zakázalo se dostat dovnitř k druhým - v následujících letech se dalo jen těžko do druhé části Německa cestovat a železná opona nám znemožnila ,,jen tak” navštívit východní státy jako Česko či Polsko. Z ostnatého plotu, hlídacích věží, zón smrti a přítomnosti armády se stala každodenní záležitost lidí u vnitřní hranice Německa. Od té doby je stavba zdi mezinárodně zatížena stigmatem, což je absolutně oprávněné.

68A_foto Libor Fojtík
Radka Denemarková

Radka Denemarková (spisovatelka)

Rok jsem v Berlíně žila a jezdím se tam nadechnout. Je to moje město, dynamické, moderní, nesmírně otevřené vůči příchozím z celého světa. K mým nejsilnějším zážitkům patří koncert The Wall – Live in Berlin. Roger Waters ho uspořádal v roce 1990 při příležitosti pádu berlínské zdi. Byla to oslava konce zlého snu. Autoritářské a totalitní režimy měly a budou mít pro mnoho lidí nesmírnou přitažlivost. Potřebujeme vědět proč. Každá vzpomínka, příběh, každý dokument je kamínek do mozaiky, bez nich se jednoho dne probudíme a zjistíme, že nevíme, kdo jsme.

Berlínská betonová zeď s přilehlými střeženými pásmy je varovným symbolem pro celý svět. Symbolem nejen studené války a celoevropského dělení na západní a východní blok. Každá totalitní moc staví zdi, rozděluje území, domácnosti, z každého města může stvořit přísně střežené vězení. Berlínská zeď se stala nástrojem organizovaného zločinu a z odstupu působí jako zrůdný psychologický experiment. Trval 28 let. Život v hermeticky uzavřeném a rozpůleném městě dokázal proměnit mentalitu lidí. Ukázal, jak hluboce ovlivňuje myšlení a chování lidí život v demokracii nebo v totalitě, život v pravdě nebo život ve lži. Trauma nekončí pádem zdi. Odlišná německá mentalita nezmizela. Společnost je mentálně rozštěpená, lidi východní části zachvacuje „Ostalgie“, vzpomínají s láskou na minulost, však nebylo tak zle (ne náhodou ulicemi bývalého východního Německa dnes běhá nejvíc pravicových radikálů).

Nostalgie je zrádné sentimentální překrucování reality: vždyť nacisté ve východním Německu nosili kabát socialismu a komunismu. Fascinující jsou i absurdní detaily. NDR měla roztříštěnou opozici, chyběla společná platforma jako byla Charta 77 v Československu nebo Solidarność v Polsku. Východní Berlín byl sídlem Ericha Honeckera, SED, STASI, ale taky měl víc zboží na úkor zbytku země a například kvůli Světovým hrám mládeže a studentstva 1971 rychle dovezli 120 000 džín (kus za padesát východních marek), i když je předchozí rok komunisté označili za „buržoazně dekadentní projev kapitalistické nekulturnosti“ stejně jako beat. Berlín pro ostatní socialistické země vysílal zábavné pořady jako Ein Kessel Buntes z paláců zábavy jako Friedrichstadt-Palast,Palast der Republik.  A zatím pravidelně nějaké tělo na útěku uvízlo v ostnatém drátu berlínské zdi nebo se udusilo v kufru auta… Jak vyvodit z nepředstavitelných konkrétních případů utrpení obecně platná poučení? Dnes je Berlín svobodné, demokratické, kreativní, otevřené město. Šrámy na duši jeho obyvatel zůstaly.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte