Memento Tatry

Sčítání škod po vichřici, která se přehnala nad Českem, potvrdilo logickou obavu: hlavním poškozených jsou české lesy. Statitisíce polámaných stromů přiměly ministra zemědělství Petra Gandaloviče, aby státnímu podniku Lesy ČR povolil změkčit obvyklá pravidla pro výběrová řízení, aby padlé dřevo z hospodářských lesů mohlo být svezeno dříve, než se do něj pustí kůrovec.

Dává to smysl. Ale právě jméno tohoto nenasytného broučka nám připomíná, že o lesích po vichřici bychom měli uvažovat i jinak, než jen jako o surovině pro výrobu nábytku.

V listopadu 2004 vichřice zničila velkou část slovenských Tater, přiměla Čechy k velkrysé finanční sbírce a zároveň vyvolala vážné obavy: dokáže člověk opravdu dostát svým slibům a ponechat přírodu v národních parcích jejímu přirozenému vývoji nebo kalamitu okamžitě využije k rozšiřování svého panství? Dnes už víme, že se vrchovatě naplnilo to druhé  - podnikatelé se za plné podpory Dzurindovy vlády, okřikující každého samozvaného „ekoteroristu“, pustili do mohutné těžby dřeva a budování horských turistických středisek.

Tartanské memento bychom měli mít na paměti i teď, byť je u nás situace jiná a škoda nedosahuje takové výše. Nejsilnější vítr řádil minulý týden v Krkonoších a zanechal za sebou 50 000 kubíků pokáceného dřeva. Největší české hory se už několik let prohýbají pod náporem velkokapacitní turistiky, Špindlerův mlýn změnila výstavba bytů a hotelů k nepoznání. V podnikatelských i úřednických šuplících podřimují drajáčnické plány na budování českého Chamonix a čekají na svou příležitost. Rozsáhlý polom ji nabízí – proč udržovat nad národním parkem přísnou ochrannou ruku, když nám stromy popadaly? Ochranáři, ministerstvo životního prostředí i nevládní organizace by měly být ve střehu.

To samé platí o Šumavě, kterou dlouhodobě rozděluje spor o kůrovce. Polomy a vichřice patří stejně jako tenhle dřevožravý brouk ke koloběhu lesa odpradávna, dřevařská lobby, podporovaná velkou částí šumavských obcí, na ně ale reaguje jen krátkozrakým povoláním těžké techniky. Správa národního parku, která kácet nechce, je v defenzívě a bude teď muset právo přírody na vlastní rytmus tvrdě hájit. Jako argument může posloužit fakt, že les, v němž se nekácí a nesváží padlé dřevo, je nakonec odolnější i vůči vichřici.