Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda

Reklama

Často hledáte, jak…

Zkumavka

Ubohé svobodné ženy, mladé neplodné vdovy

Žák: Žena, která žádné děti nemá, ve společnosti nemá takový vklad, jako žena, která děti má. Proto jen ženy, které mají dvě děti nebo více, se kvalifikují k právu volit a být voleny. Žena, která děti nemá, má plnou možnost žít ve svobodě a všechna její práva jsou respektována, ale ona nemá právo vládnout společnosti, v níž budou žít děti druhých, ne její.

Učitel: Správně, to je uspokojivé a vyčerpávající. Dostáváš známku (1-).
(Roman Joch: Proč demokracie zanikne)

Ústředním dílem německého lékaře Johanna Petera Franka (1745–1821) je šestisvazkový Systém všeobecné zdravotní policie, kde se tuto disciplínu snažil definovat mimo jiné jako vědu, která pečuje o blaho lidí žijících ve společnosti, podporuje zalidňování a snaží se umožnit člověku, aby netrpěl nepohodlím a degenerací.

Působil jako osobní lékař špýrského biskupa a založil tamní školu pro porodní asistentky. Později se stal profesorem na klinice v Göttingenu, v Pavii měl na starosti dozor nad špitály a ve Vídni se stal ředitelem nově zřízené Všeobecné nemocnice.

Dokonce sám Napoleon Bonaparte mu nabídl místo svého lékařského konzultanta, ale Frank odmítl s poukazem ke svému věku a spoustě rozdělané práce. Zemřel ve stejném roce jako francouzský císař.

Jeho příběh vypráví historička Daniela Tinková v knize Tělo, věda, stát – Zrození porodnice v osvícenské době, kterou nedávno vydalo nakladatelství Argo.

V jedné z úvodních kapitol tu popisuje, jak právě v druhé polovině 18. století státní medicína zahrnula do své hlavní problematiky tři klíčové pojmy: život, populaci a stát. J.P. Frank byl jedním z předních lékařů, který tehdy ovlivňoval veřejný diskurz, jeho knihy se překládaly do italštiny a francouzštiny, své zastánce měl i na pražské univerzitě. Jak píše Daniela Tinková, celým jeho dílem se táhnou úvahy, jak zabránit vylidňování a napomoci k růstu populace. Pro zpřesnění zasaďme tuto dobu do souvislostí a uveďme, že ve střední Evropě před sto lety utichla třicetiletá válka a před dvaceti lety obyvatelstvo zdecimovala poslední morová epidemie. Rozmnožování obyvatelstva se tak pro J.P. Franka a další lékaře stává „hlavním zájmem kultury země“, mluví se o „depopulaci“ a nežádoucí „kontrole porodnosti“, přirozeně se předpokládá, že to, co žena nosí v sobě, je součástí státu.

Je zvláštní, že Frank ve svých úvahách míchá romantické proslovy o metafyzice lásky s eugenickými konstrukty. Tak třeba píše, že „Každý přítel lidské společnosti si musí vroucně přát, aby velký čin zvolna nezdegeneroval (…) v prosté mechanické jednání.“ A není-li láska ženy naplněna (v případě vdov a manželek neplodných mužů), pak jim hrozí nervová horečka. Později se ovšem pustí do úvahy o tom, že „každá republika musí považovat své invalidní a churavé občany za zbytečné a zahálčivé penzisty.“

Horuje také pro zrušení celibátu nebo skládání kněžského slibu až v pozdějším věku (po 28 roce), kdy je už člověk schopný posoudit, zda je schopný svůj slib dodržet. Vyslovuje se ale i proti vynuceným sňatkům, protože pak milence nespaluje „velký žár“, z kterého se rodí pravé osobnosti: „Kdykoli potkám nějakého nudného, líného a otravného člověka, říkám si že jej matka počala ve špatném okamžiku a že jej otec zplodil v polospánku.“

Je sice stejně genderově nekorektní, když tvrdí, že „muži, kteří žijí sami, jsou obvykle bezbožní – a neprovdané ženy naopak přehnaně devótní.“ Když ale dojde na lámání chleba a Frank pojednává o přínosu obou pohlaví pro společnost, je překvapivě daleko spravedlivější než jeho současník, poradce premiéra Roman Joch, a trestal by místo mladých žen jejich protějšky: Ředitelé zdravotní policie by podle něj měli „vypočítat každý rok podmínky a okolnosti každého svobodného mládence a odsoudit ho k zaplacení určité sumy, která by mu povolila vést takový život, aniž by byl dvojnásobně zhoubný pro stát.“

Staromládenectví by také trestal vyloučením z veřejných funkcí, přičemž za starého mládence považuje každého muže, kterému je více než 25 let a ještě nepomýšlí na to pojmout manželku.

Nedisciplinované či nepravidelné sexuální chování má tak, v pojetí lékařské vědy formované v 18. – 19. století, vždy bezprostřední dopad „ve dvou řádech“, píše Daniela Tinková, - na tělo i celou populaci. Osvícenská společnost tak posílila rozdíly mezi sexualitou považovanou za „normální“ a jinými jejími formami. Ve Frankově pojetí se pak objevuje ještě další rovina – diskuse o degeneraci lidského druhu, jíž byla posedlá lékařská věda na přelomu 19. a 20. století. Jak vidno, tyto ozvuky doznívají v některých hlavách dodnes.

(více v knize Daniely Tinkové: Tělo, věda, stát. Zrození porodnice v osvícenské době, Argo 670 stran)

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].