Vždy jsem patřil mezi velké podporovatele vysílání zahraničních misí. Upevňuje to naše spojenecké vazby; pomocí v konfliktních místech splácíme dluh za to, že v totalitě nám pomáhali jiní; přispíváme tím k bezpečnějšímu světu…
V sobotu večer jsem se vrátil z několikadenní návštěvy Afghánistánu. Byl jsem tam za našimi vojáky, hlavně v Kábulu a Kandaháru. Názor na naši misi jsem nezměnil, pořád si myslím, že má smysl být na místě. Jenom teď vidím věci daleko víc komplikovaněji. Můžeme vůbec v Afghánistánu nastolit větší bezpečí? Upřímně, nevím. Například v Kábulu vedle sebe paralelně existují dva světy, které se v podstatě neprotínají. Na základnách žijí za betonovými hradbami oddělení vojáci, kteří kvůli velkému bezpečnostnímu riziku (sebevražedné útoky) vůbec nevycházejí do města. Nemluví tak s Afghánci, nevytváří se mezi nimi trochu bližší vztahy, které by mezi nimi navodily pocit důvěry.
Právě důvěra je přitom nezbytná k tomu, aby spojenecká vojska získávala Afghánce na svoji stranu. Třeba tak, že by víc z nich přesvědčila, aby vstoupili do místní armády a policie, kterou cvičí právě spojenci a která je – jak ukazuje i příklad současného Iráku – z dlouhodobého hlediska nezbytná k budování vůči teroristům odolnější a bezpečnější společnosti.
Řada spojeneckých vojáků neumí místní jazyk a jak sami přiznávají, v téměř každém Afghánci vidí potencionálního teroristu. Jejich vlády – například německá – jim navíc přikazují, aby pokud možno ze svých základen nevycházeli. Aby nevznikly oběti a vlády to doma nesmetlo. Tím se ale vlastně ztrácí smysl, proč do Afghánistánu vojáky vysíláme. Nutno dodat, že Češi tohle naštěstí nedělají, snaží se být co nejvíc v terénu a místní lidi chránit.
„Nikdy tu nevyhrajeme,“ řekl mi v Kandaháru na otázku, jestli má dál cenu být za výše popsaných okolností pod Hindúkušem, jeden český voják speciálních sil, který je nasazovaný do nejtěžších bojových akcí v horách. „Ale odejít by bylo ještě horší. Tálibán by to definitivně postavilo na nohy, časem by mohl ovládnout jaderný Pákistán a Amerika nebo Evropa by se tím ocitla v bezprostředním ohrožení své existence.“
Přes to všechno to ale stále vidím podobně. Teď jde o to zvolit na další roky lepší strategii než dosud a překonat vlastní strach nad vysíláním misí. Jestli to bude stačit? Nevím. Stále se pokoušet je ale podle mě lepší než nedělat nic.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
