Všichni potřebujeme sisu. V čem nám může pomoci finský koncept houževnatosti

Koncept zvaný sisu umožnil Finům přežít v drsných klimatických podmínkách i ubránit nezávislost země, kterou pojí více než tisícikilometrová hranice s Ruskem. Kombinace houževnatosti, odvahy a připravenosti k boji se zdá být v protikladu s tím, co si řada lidí představí pod českou povahou. Může tak být překvapením, že zdejší záliba v chataření, sběru hub v lese a pěší turistice má poměrně blízko k této unikátní filozofii sloužící nejen ke zvládání krizí. Sisu, o kterém se nyní začíná mluvit s proměnou mezinárodní politiky a globálního uspořádání, ostatně není vyhrazeno jen Finům – ale je nutné ho objevit a pěstovat. „Myslím, že právě máme s Finy mnoho společného, takže bychom se mohli inspirovat i u sisu,“ souhlasí Ema Cíbik Stašová, lektorka finštiny a překladatelka. 

Patřil mu tenhle nůž 

Americký spisovatel Hudson Strode si na konci léta roku 1939 dával kávu s policejním šéfem městečka Ilomantsi na východě Finska. Poslouchali rádio, z nějž proudily informace, že se vojska hitlerovského Německa chystají napadnout Polsko. Podobné nebezpečí číhalo doslova za dveřmi – město sice patřilo do finské provincie Severní Karélie, zároveň se nacházelo přímo na hranicích země se Sovětským svazem, tedy obrovským sousedem disponujícím ohromující převahou a nekalými úmysly.  

Strodemu utkvělo v paměti, jak jeho finský společník na dění v Evropě i ve své zemi reagoval. V jeden okamžik vytáhl z kapsy černý nůž s patnácticentimetrovou, na konci zahnutou čepelí, který podle svých slov posledních patnáct let nosil neustále u sebe. „Nepotkal jsem člověka, který by měl více sisu než mladý muž, jemuž patřil tento nůž,“ sdělil spisovateli policejní šéf a vyprávěl mu příběh o tom, jak se dotyčný za pomoci této zbraně vítězně utkal s šesticí protivníků.  

„Viděl jsem závěr tohoto souboje – a byla to nádherná ukázka sisu,“ řekl a pak nástroj zasunul zpět do koženého pouzdra ozdobeného výšivkou, uložil zpět do kapsy a prohlásil vážně: „Blíží se doba, kdy budeme sisu opravdu hodně potřebovat.“  

Strode začíná touto příhodou obsáhlý text, který v lednu 1940 vyšel v americkém deníku The New York Times. Zní trochu jako z westernu a čtenáře nevyhnutelně napadne, nakolik Strode při psaní popustil uzdu fantazii. Při ohlédnutí za tím, co brzy následovalo, však neznějí slova policejního náčelníka z východofinského městečka nadneseně, natož románově. Jen za pár týdnů se oblastí valila Rudá armáda, která na území malého souseda vpadla bez formálního vyhlášení války.  

A přestože Finsko v konfliktu přišlo o desetinu předválečného území, utrpělo velké ztráty a několik generací bylo poznamenáno traumatem, země si uchovala nezávislost a ubránila se výrazné přesile. Podobně jako mladý muž s nožem zvaným puukko proti šestici útočníků z příběhu, který se objevil v amerických novinách. A existuje široká shoda na tom, že právě sisu pomohlo Finům uspět proti Sovětům.  

Díky hrdinskému výkonu v tzv. zimní válce pak koncept finské houževnatosti a odolnosti poprvé překročil hranice a získal mezinárodní pozornost. A není náhodou, že zájem o sisu ožívá i nyní. Právě tímto finským přístupem by se dnes mohla inspirovat celá Evropa, kterou obklopují nepřátelské velmoci na Východě a nově i na Západě, potýká se s křehkou ekonomikou, nepředvídatelnou domácí politikou i reálnou hrozbou války na evropském území – jak loni na podzim napsal britský týdeník The Economist.  

Nikdy nepanikař! 

Výraz sisu se odvíjí od finských slov pro vnitřnosti – sisus či sisälmykset. Podle finské spisovatelky Joanny Nylund to souvisí se starou představou o tom, že odvaha a kuráž člověka sídlí v jeho břiše a že právě odtud také vyvěrá odhodlání ustát obtížné situace.  

Ani ve finštině přitom sisu nemá jednotnou definici, spíše znamená mnoho vzájemně souvisejících a propojených vlastností: houževnatost, odolnost, silnou vůli, výdrž. „Sisu je součástí finské identity. Jde o psychickou odolnost, která Finům jednak umožňuje fungovat v klimatických podmínkách své země a také žít v sousedství Ruska,“ říká Ema Cíbik Stašová.  

A zmiňuje klasické dílo finské literatury zachycující národní charakter, kde je o sisu řeč – jde o románový epos Pod Severkou spisovatele Väinöho Linny odehrávající se od osmdesátých let 19. století do poloviny století dvacátého. V českém překladu z konce šedesátých let se sisu do češtiny převádí nejen jako houževnatost či elán, ale také jako jistý vztek či jakýsi intenzivní niterný pocit pohánějící člověka k určitému jednání.  

Finské klimatické podmínky znamenají dlouhou zimu s teplotami hluboko pod bodem mrazu, značnou část roku strávenou skoro nebo úplně ve tmě a také specifický ráz krajiny. Je plná hlubokých lesů a jezer, ale postrádá atraktivní atributy jiných severských zemí, třeba úchvatná panoramata norských fjordů. A sisu znamená, že Finové se před nepříznivým počasím a podmínkami neskrývají nebo se jim nevyhýbají, ale od útlého věku se v nich učí existovat.  

K tomu ostatně patří i tradice sauny, z níž je nejlepší skočit do hromady sněhu nebo ledového jezírka a která také vede ke zvýšení celkové tělesné odolnosti. Vydržet jistý diskomfort vysokých teplot sauny patří k sisu stejně jako výdrž v mrazech. Nylund řadí saunu k trojici S, která podle ní reprezentují Finsko: kromě sisu je tam ještě salmiakki, slaná lékořice, jejíž sláva ovšem nedosahuje mezinárodních rozměrů.  

Třásli se strachy 

Zatímco Rusové vtrhli na podzim 1939 do země s těžkopádnou konvenční armádou, Finové zvolili guerillovu taktiku, při níž využili znalostí terénu i schopnosti se v něm pohybovat a přežít. Přesouvali se hbitě a v malých skupinkách na lyžích, dobře oblečeni a maskováni, vybudovali síť stanovišť se zásobami a možností se ohřát. Masu vojáků Rudé armády izolovali a rozdělovali, aby byla zranitelnější. „Ruští vojáci se brzy začali obávat ,finských fantomů’, kteří se krajinou pohybovali tiše a kradmo a každý jejich výstřel zasáhl cíl,“ píše zmiňovaná Joanna Nylund v knize Sisu. Finské umění odvahy. Finskému noži puukko pak Rusové začali přezdívat „finka“.

Jen znalost terénu a kondice by však nestačily, pokud by je nedoprovázela další klíčová složka sisu. Tedy schopnost neztratit hlavu v rozhodujícím okamžiku a pustit se do boje i proti ohromné převaze. A právě praktická zkušenost ze zimní války potvrdila funkčnost této strategie – což se projevuje i v průzkumech. Dnes v nich až 80 procent dotazovaných Finů a Finek prohlašuje, že jsou připraveni bránit zemi se zbraní v ruce, i kdyby se výsledek zdál nejistý. Pro srovnání – v Česku je takových lidí podle průzkumu STEM z loňského léta 28 procent.  

Roli hraje také to, že politické či ekonomické elity země jdou příkladem a patří k dobrému tónu účastnit se bezpečnostních kurzů. Předním vyslancem sisu je pak přímo finský prezident Alexander Stubb. „Finský přístup k řešení problémů zahrnuje zásadu nikdy nepanikařit,“ řekl The Economist pro zmiňovaný text. „A když je to nutné, tak jednat.“  

Sisu se neprojevuje jen v časech krize, jde o pevnou součást životního stylu, který má rovněž hluboké kořeny v klimatu země, která není zvlášť úrodná. „Finové byli v historii schopni přežít na jednoduchých potravinách – bramborách, rybách, žitném chlebu. Byli schopni vyžít s málem,“ popisuje Ema Cíbik Stašová. Ruku v ruce s tím jde schopnost obratně využít zdrojů, které příroda nabízí, třeba sběrem plodin v lesích – borůvek, rakytníku nebo ostružiníku morušky.  

„Sběr lesních plodů symbolizuje pocit soběstačnosti – základní vlastnosti sisu,“ píše Joanna Nylund ve své knize a přihazuje recept na borůvkový koláč nebo polévku z mladých kopřiv. Ačkoli je řadu plodin možné koupit v obchodech, mnoho Finů stále preferuje samosběr v přírodě, mimo jiné proto, že tráví část roku ve svých (nebo vypůjčených) chatách. „Tři nebo čtyři týdny strávené na chatě (mökki) jsou základem finské představy o ráji na zemi. (...) Po dlouhé zimě si tady konečně vydechneme a užijeme si dlouhé hodiny denního světla. Plaveme, rybaříme, jezdíme na loďce... a hlavně se pohybujeme v tak trochu neupraveném stavu,“ píše Nylund. 

Pobyt na chatě má podle ní navíc pozitivní efekt v tom, že kromě odpočinku přináší také život v určitém nepohodlí, což dále posiluje sisu. Mnoho finských chat je samozřejmě luxusních, ale v řadě z nich není tekoucí voda či centrální vytápění, někde nemají ani elektřinu.  

Skromní a soběstační 

Ve skromných podmínkách žilo a žije mnoho lidských společenství. Ale Finové relativně skromné podmínky k životu nevnímali jako dočasný stav, z něhož je třeba uniknout k materiálnímu bohatství a pohodlí, nýbrž coby realitu, kterou je nutné přijmout a v níž je nutné klást důraz na jiné hodnoty. Právě tato mentalita se podílí na tom, že se Finsko pravidelně umisťuje na vrchních příčkách nejšťastnějších zemí světa.  

„Finové jsou skromnější v tom, co potřebují ke štěstí, a tím pádem jsou šťastnější než jiné národy,“ vysvětluje Ema Cíbik Stašová. Jinými slovy – menší nároky na osobní pohodlí nevedou jen k vyšší odolnosti, ale také k většímu životnímu uspokojení. Výdrž a houževnatost není založená na naději, že těžké časy brzy skončí, ale na myšlence, že je dokážeme ustát, i když budou trvat.  

Zejména u části sisu odvozené od sběru potravin v lesích, chataření a častého pobytu či sportování v přírodě se přitom nelze vyhnout srovnání s podobnými českými tradicemi. Přidat k tomu můžeme i zálibu v kutilství nebo jinou formu potravinové soběstačnosti, kterou přináší zahradničení. Filozofie sisu ostatně říká, že potenciál zvýšit svou houževnatost a odolnost na finskou úroveň má každý – je nutné je pouze probudit a následně dlouhodobě a soustavně pěstovat.

„Každý je schopen dosáhnout sisu,“ píše Joanna Nylund. A souhlasí s tím další autorka, která se propagaci sisu věnuje, finská psycholožka Elisabet Lahti, jež působí na americké Kolumbijské univerzitě. Kromě pěstování fyzické odolnosti a soběstačnosti nebo přípravy na časy krize Lahti radí také vrátit se k obtížným okamžikům vlastního života a připomenout si, že jsme je ustáli.

Citace z knihy Joanny Nylund jsou převzaty z českého vydání v překladu Denisy Štrbové.