Co když zbankrotuje jediná organizace, která drží pohromadě svět?

Když hrozí bankrot velkým podnikům a bankám, je to problém, který se netýká jen jejich zaměstnanců a možná ani dané země. Ale co když zbankrotuje jediná organizace, která drží pohromadě svět? Organizace, na jejíž půdě vznikla nejzákladnější pravidla, která civilizovala planetu po hrůzách dvou světových válek: konvence chránící civilisty v konfliktech i uprchlíky před násilím a útlakem, právo omezující moc států i zábory sousedních území.

„Hrozí finanční kolaps,“ varoval minulý týden v dopise velvyslancům všech 193 členských zemí OSN António Guterres, portugalský generální tajemník organizace s osmdesátiletou historií. „Závažnost situace, které čelíme, je mimořádná.“ Pokud se finanční tíseň způsobená dluhy členských států nevyřeší, musí v létě zavřít i slavnou centrálu v New Yorku. Rada bezpečnosti by se neměla kde scházet, zářijové Valné shromáždění by poprvé muselo být zrušeno. 

Jediným zdrojem financí OSN jsou právě povinné příspěvky členských států – jenže ty je přestávají platit. „Například v roce 2025 více než čtyřicet států vůbec neposkytlo předepsaný a odsouhlasený příspěvek, nebo ho neposkytlo v plné výši,“ říká Michal Broža, dlouholetý vedoucí pražské kanceláře OSN. Česko roční poplatek ve výši jedenácti milionů dolarů před týdnem zaplatilo, příkladné jsou i jiné státy Evropské unie, která celkem platí asi čtvrtinu rozpočtu OSN. Jenže ani dolar loni nepřitekl ze Spojených států, které podle pravidel vycházejících z ekonomické moci členských zemí mají platit více než pětinu rozpočtu. 

Země se pod vládou Donalda Trumpa snaží odstřihnout od světa: od organizací, institucí, pravidel, které z jejich pohledu zosobňují ideu „globalismu“, a tedy omezení moci národních států. USA v součtu s dluhy z předchozích let dluží dvě miliardy dolarů (pro srovnání, řádný rozpočet OSN je zhruba 3,5 miliardy). Spojené státy tak k bankrotu přibližují organizaci, která v USA sídlí a při jejímž vzniku hráli právě američtí politici klíčovou roli. 

Z New Yorku do Nairobi

Citovaný apel Antónia Guterrese, který letos po deseti letech odejde z funkce, má členskými státy otřást a zabránit, aby světová organizace musela zavřít. Americké výpadky však nepůjde snadno nahradit. Evropští diplomaté v New Yorku dali podle zasvěcených zdrojů najevo, že potřebují každé euro na investice do obrany. Zdrženlivá je i Čína, která se jinak snaží vakuum v mezinárodních organizacích po USA zaplňovat. Loni své poplatky poslala tak pozdě, že je nebylo možné v rozpočtu využít, a zároveň větší finanční příspěvky v zákulisí podmiňuje jmenováním čínských zástupců do vlivných pozic.

Možným řešením je změna pravidla, která sekretariát OSN vhání do pasti a kterou Guterres v dopise členským zemím označil za kafkovskou. Organizace jim musí vrátit nevyčerpané prostředky z rozpočtu za daný rok. Pravidlo však vychází z předpokladu, že státy v plné výši a včas plní své povinnosti. To se však neděje a organizace je tak nucena vracet i prostředky, které přitom vůbec neobdržela. 

Hluboká krize navíc nezmizí, i kdyby se povedlo bankrotu zabránit. Sekretariát OSN už počátkem roku propustil pětinu zaměstnanců. V létě v kancelářích šetří na klimatizaci, v zimě se zase tolik nezapíná topení. Část zaměstnanců se přesouvá z drahé centrály v New Yorku do keňského Nairobi, kde má OSN jednu ze svých základem. 

Finanční problémy se přitom netýkají jen rozpočtu sekretariátu, o kterém dosud byla řeč. V průměru o třetinu klesly i rozpočty specializovaných humanitárních agentur, do nichž členské státy přispívají dobrovolně. Jejich závislost na USA je ještě větší: americký příspěvek v roce 2024 tvořil například 40 procent rozpočtu Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) a skoro polovinu rozpočtu Světového potravinového programu (WFP), který je hlavním celosvětovým dárcem potravinové pomoci. 

Víc než finance

„Náš rozpočet pro rok 2025 je o čtyřicet procent nižší než v roce 2024. Přitom počet lidí ohrožených hladem stoupá a je dnes dvakrát vyšší než před covidovou pandemií,“ říká Respektu Martin Frick, vedoucí evropského zastoupení WFP. Americký příspěvek meziročně klesl o 54 procent, ale prudce se snížily i příspěvky evropských dárců včetně Německa (o 42 procent), které je po Spojených státech hlavním donorem potravinového fondu. 

„Kolegové, kteří řídí mise v krizových zemích, musejí dělat drastická rozhodnutí. Mají jen dva způsoby, jak šetřit – snižovat počet lidí, kterým pomáháme, a zmenšovat balíčky pomoci, například až na úroveň 300 kalorií denně. To stačí, aby lidé neumřeli. Ale pro život to také není dost,“ říká Martin Frick.

Například v Afghánistánu počet lidí, kterým fond pomáhá, meziročně klesl z devíti milionů na 900 tisíc, v Sýrii z 1,6 milionu na milion. „Ti, kterým už nezvládáme pomáhat, přitom mají pořád hlad,“ popisuje Frick další z mnoha příkladů. „V Sýrii zásadně pomáháme tím, že subvencujeme cenu chleba, aby si ho každý mohl dovolit. Ročně to stojí 140 milionů dolarů, ale v dubnu peníze dojdou a další jsme zatím na pokračování programu nedostali.“

Jeho organizace se snaží získat peníze odjinud: oslovit bohatnoucí nezápadní státy, soukromé firmy, důchodové fondy. Výpadky od států však v dohledné době nahradit nepůjdou. Finanční problémy trápí OSN dlouho, zvláště rozpočty humanitárních organizací typu WFP poslední roky nestačí na rostoucí počet krizí. Étos dlouho zněl, že i s menšími zdroji je možné dělat víc, například pomáhat efektivněji. Nynější krize je však natolik vážná, že se mottem stává „dělat méně s menšími prostředky“. OSN a její agentury se tedy začínají scvrkávat. 

Navíc krize OSN je hlubší než pouze finanční. Je současně krizí jejího smyslu; významu ve světě, který se proměnil v arénu pro souboj mocností. V tomto prostředí a nastavení pak klesá ochota postupovat společně z humanitárních a solidárních motivů. Ani bohatnoucí státy typu Číny nebo Indie nemají motivaci navýšit potravinovou pomoc na Blízkém východě nebo v krizových oblastech Afriky: zvlášť když se tamní lidé v nouzi vydávají spíše do blíže položené Evropy, a nehrozí tedy migrační proudy směřující k nim.

Odhodlání se vytrácí

OSN provázely problémy už od jejího začátku: zvlášť kvůli tomu, že mezi dvěma nejmocnějšími členy s právem veta v Radě bezpečnosti brzy po podpisu Charty OSN vypukla studená válka. A v řadě zemí Asie, Afriky a Latinské Ameriky přerostla až do horké války, ve které si velmoci pěstovaly spřátelené rebely či armády. Světová organizace vždy existovala v napětí s tvrdou reálpolitikou – přesto si zachovala svůj velký význam. 

Pomohla vyjednat mír v řadě konfliktů a byla jevištěm velké diplomacie. V osmdesátých letech se stala například platformou pro dohodu, která vyřešila ničení ozonové vrstvy, i pro soustředění úsilí, jež nakonec vedlo k zastavení pandemie HIV/AIDS. Její agentury díky očkovacím kampaním dokázaly vymýtit dětskou obrnu i další nemoci. V prvních patnácti letech 21. století mobilizovaly prostředky vedoucí k výraznému snížení úmrtnosti dětí a matek, ke zvýšení školní docházky i ke snížení počtu hladovějících. 

Nyní se však v mnoha směrech stává jen divákem mezinárodního dění a přestává na něj mít vliv. Aby OSN a její charta v praxi fungovala, „bude to vyžadovat morální sílu a odhodlání nás všech“, řekl zástupcům členských států americký prezident Harry Truman v roce 1945 při projevu na podporu jejího založení. A toto úsilí se vytrácí. 

Rada bezpečnosti, klíčový orgán s pěti stálými členy, je paralyzována kvůli právu veta. Rusko léta blokuje rezoluce týkající se Sýrie či Ukrajiny, Spojené státy vetují společná prohlášení k válce v Gaze a Izraeli, Čína často stojí po boku Ruska a v roce 2021 například vetovala odsouzení vojenského převratu v Myanmaru. Namísto mezinárodního práva, které chrání suverenitu členských zemí a zapovídá válku s výjimkou sebeobrany, stále nepokrytěji vládne právo silnějšího. Rusko se snaží anektovat část Ukrajiny, prezident USA donedávna nevylučoval použití síly k obsazení Grónska, unesl venezuelského prezidenta a de facto si přivlastnil tamní ropu. 

Vojevůdci různých států také čím dál častěji ignorují mezinárodní konvence dohodnuté na půdě OSN – Izrael během války v Gaze komplikoval přístup pracovníků světové organizace k potřebným. Někteří soudci a žalobci Mezinárodního trestního soud, který pod OSN spadá, za vykonávání své práce čelí americkým sankcím. OSN, jejímž primárním cílem bylo zajištění míru, nehraje roli při jednáních o Ukrajině, na Blízkém východě, v Súdánu nebo Myanmaru. 

Modré přilby, tedy mírové jednotky OSN, z různých příčin (včetně příliš slabého mandátu) nepřinesly mír do Konga, do Mali, na jih Libanonu a víceméně zmizely z politické debaty. Některé humanitární agentury jsou pak kritizovány nevládními organizacemi kvůli přílišné byrokracii a způsobu kariérního postupu, kdy často více než na dovednostech a zásluhách záleží na národnosti a osobních vazbách. 

Promarněná éra

Pracovníci OSN tyto problémy nepopírají, naopak je sami často pojmenovávají. Stejně tak uznávají, že základní architektura instituce – zvláště složení stálých členů Rady bezpečnosti – odráží svět roku 1945. Jenže jakékoli hlubší reformy závisejí na souhlasu velmocí, které jim brání. Neshodnou se třeba na tom, jak by měla být Rada bezpečnosti změněna, kdo by se měl stát novým stálým členem – a svého práva veta se vzdát nechtějí. 

OSN z principu plní mandáty, které jí dávají členské státy a kterých se mezitím nahromadily desítky tisíc: některé překračují kapacitu pro jejich naplnění, jiné jsou byrokratické či prakticky zbytečné. Včetně sepisování detailních zpráv, které si stáhnou řádově stovky nebo tisíce lidí.

António Guterres loni navrhl reformu, která kromě citovaných škrtů v rozpočtu a personálu sekretariátu obsahuje i osekání těchto mandátů nebo sloučení agentur, jež se de facto zdvojují. Například migraci má v popisu práce Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) i UNHCR. Jenže i tuto reformní snahu musejí podpořit členské státy – a v minulosti si do navržených reforem tak dlouho promítaly své drobné národní zájmy a priority, že z nich zbyl paskvil. 

Mezi členskými státy tak panuje shoda, že se OSN musí vrátit ke kořenům a osekat svoje ambice. Ovšem shoda už nepanuje v tom zásadním: Co by tedy mělo být onou prioritou? Otázky míru, bezpečí, lidských práv, k čemuž se kloní spíše západní státy? Nebo humanitární problémy a otázky ekonomického rozvoje, což upřednostňuje tzv. globální jih, tedy asijské, africké a latinskoamerické země? Krize je zjevná a její kořeny jasně diagnostikované – ale na rozdíl od poválečného idealismu, kdy se OSN zrodila, chybí dnes schopnost dohody. 

„Problém není v první řadě finanční,“ říká již citovaný Michal Broža z pražské kanceláře OSN. „Státy ztrácejí zájem o zachování společného systému, ve kterém na základních věcech spolupracují opravdu všichni, ať už se máme rádi nebo nikoli.“ OSN v této konstelaci hrozí osud, který v období mezi dvěma světovými válkami postihl jejího předchůdce, Společnost národů. Neúčastnily se jí hlavní mocnosti, bez postihu prošlo porušování pravidel jako tehdejší italská anexe Habeše, převážil nacionalismus, který odmítal tehdejší verzi „globalismu“. 

Zpětně viděno je tak jedním ze symbolů promarněné éry, která skončila velkou válkou. Tato zkušenost by nás měla varovat, že nedostatek spolupráce a nechuť k ní je v jádru největším problémem současnosti – a krize OSN je jeho symptomem.