Budeme to dělat jinak, ale pořád hlavně pro Maďary

Mohl – a možná měl – to být vstup do záře reflektorů a kamer, na který by Péter Magyar vzpomínal do konce života. Ale nakonec se to nějak zvrtlo. Červnová Rada Evropské unie začala v Bruselu ve čtvrtek a o den později na ohlášené tiskové konferenci se to v jedné z unijních budov lidmi z různých redakcí hemžilo. Lídři a lídryně unijních států přicházeli a pak opouštěli oválnou místnost, které dominuje obrovská prosklená koule a vlajky sedmadvacítky, a zástupci médií z jejich zemé z prostorné, ale dusné místnosti odcházeli hned poté, co získali vyjádření „svých“ politiků a političek.

Péter Magyar přišel jako jeden z posledních a z armády novinářů na něj už zbyla jen hrstka. A skoro všichni z nich byli z Maďarska. Kráčel k nim po červeném koberci pomalu, se sebejistým úsměvem. Jakmile se postavil před mikrofony na dlouhých tyčích a před obrovské fotoaparáty, ze všech stran zbylého hloučku na něj začali novináři vykřikovat dotazy. Maďarsky a on maďarsky odpovídal.

Z výrazů všech přítomných šlo jednoznačně určit, kdo je z Maďarska a kdo ne. Mladá redaktorka ze Slovenska se nahlas zasmála při zmínění jména slovenského premiéra Roberta Fica v jinak nesrozumitelném toku vět: kromě mezinárodně známých jmen a čísel měl každý, kdo maďarsky neumí, prostě smůlu. Zbývající zahraniční novináři se na řadu nedostali.

Když se skupinka začala trousit pryč, zeptal se viditelně nervózní muž skoro všech anglicky, zda nejsou z maďarské delegace a nemohli by přetlumočit, co premiér vlastně říkal. Mladá Slovenka se po dotazu začala ironicky smát a pak trochu pohoršeně odpověděla: Ne, opravdu nejsem Maďarka. Co se nepovedlo na červeném koberci před hrstkou novinářů, však Magyar na své první Evropské radě dohnal ihned po vstupu do oválné jednací místnosti, která už v té době byla plná lídrů téměř všech unijních států.