Trojrozměrný Werich

Ještě týden před premiérou filmu Fimfárum do třetice všeho dobrého 3D pendluje jeho producent Martin Vandas mezi Kavčími horami, kde se vyvolávají filmové kopie, a Barrandovem, kde se stále ještě dokončují digitální retuše. Unavené oči potvrzují, že posledních čtrnáct dní spí v průměru tři hodiny denně. Postprodukce prvního 3D loutkového filmu u nás je mnohem náročnější, než Vandas čekal. Jen objem zpracovávaných dat je desetkrát větší než u běžného filmu. „To, že třetí povídkové pásmo podle pohádek Jana Wericha je v módním 3D, je dílem marketingový tah a dílem nutnost,“ říká Vandas. Na začátku druhé dekády jednadvacátého století jsou už podle něj v oblasti animace trojrozměrné filmy víceméně standard. A právě současné technické možnosti mohou být jedním z faktorů, které českému animovanému filmu po letech izolace pomalu vracejí ztracené sebevědomí.

Barka pro každého
Fimfárovská trilogie (2002, 2006, 2011) navazuje poetikou na slavnou tradici české animátorské školy založené ve čtyřicátých letech Jiřím Trnkou. Její poslední díl je ale v mnoha ohledech dnešní: kromě nového formátu zde na režisérském postu doplňují pětasedmdesátiletou doyenku české animace Vlastu Pospíšilovou třicátníci Kristina Dufková (1978) a David Súkup (1974). Werichovská poetika pro ně není žádné dogma: Súkup například v pohádce Rozum a Štěstí umístil do hlavy pasáčka Ludvíka počítač s internetem. Nenajdete tu patos ani otrockou věrnost duchu předlohy, jakou při své povídce v druhém dílu uplatnil český klasik Břetislav Pojar. Súkupovi dělala výtvarnici Španělka Patricia Ortiz Martinézová a ta byla werichovským kánonem zcela nezasažená a přinesla do zfilmování českého kulturního pokladu nezatížený pohled.

Celý článek si můžete přečíst v novém čísle Respektu, které vychází v pondělí 7. 1. 2011.