Jak to bylo doopravdy

Autoři seriálu České století rádi říkají, že přinášejí svůj obraz historie. Proto vznikají otázky, do jaké míry se události staly skutečně tak, jak seriál ukazuje. A pokud ne, tak kde se nejvíc liší od reality. Předposlední díl o sametové revoluci, kterou si mnoho lidí pamatuje a má na ni vytvořený názor, přinesl podobných nejasností asi nejvíc. Na základě debat na sociálních sítích jsme tedy sestavili několik otázek, u nichž jsme zjišťovali, jak to bylo doopravdy.

Byl Václav Havel při vyjednávání s komunistickou mocí skutečně tak nejistý a mírně chaotický, jak se zdá z Českého století? 

Znalci prostředí Charty 77 znali Havla jako asi nejpřesvědčivějšího rétora a debatéra tehdejších disidentských diskusí a z toho také pramenilo jeho dominantní postavení v opozici. Ostatně potvrdit to mohli i diváci Originálního videožurnálu, což byl jakýsi samizdat ve filmové podobě, jenž některé Havlovy diskuse nahrál. Jiří Suk, historik a autor zatím zdaleka nejlepší knihy o událostech z konce roku 1989 Labyrintem revoluce, který vyslechl všechny důležité nahrávky z tehdejších jednání, říká, že Havel si tuhle suverenitu a přesvědčivost přinesl i do jednání po 17. listopadu. Navenek ale nehřímal, mluvil spíš tiše, občas hovořil v sekvencích, tedy v ne zcela souvislém toku slov. To však dělal vždy.

Pouze na jednání 5. prosince se Havel dostal do situace, kdy jako vyjednavač navenek zazmatkoval. Šlo o moment, kdy selhal Adamcův pokus sestavit první, z velké části stále komunistickou vládu. Narazil ale na odpor veřejnosti. Poté šel na schůzku s Občanským fórem, kde nečekaně Havla vyzval, ať mu tedy dodá nějaká jména možných ministrů. Právě tuhle scénu České století ukazuje.

Vedení OF nicméně takovou možnost předvídalo a své favority na pozice ministrů sestavilo (byť na poslední chvíli pouhou hodinu před jednáním s Adamcem). Havel přesto po Adamcově výzvě znejistěl a chvíli vypadal, že neví, co má říct. Pak ale návrh OF přečetl. Když Adamec vzápětí začal klást odpor a prohlásil, že takovou vládu nemůže vést, reagoval Havel podle Suka již opět sebevědomě s tím, že v takovém případě půjde OF za prezidentem a navrhne jiného premiéra. Tohle už však autoři filmu vynechali.

„Havel na Adamcovi svým krotkým způsobem žádal do té doby neuvěřitelné,“ komentuje to Vladimír Hanzel, který se jednání z pozice Havlova tajemníka účastnil a pořizoval z nich zmíněné nahrávky. „Zrušení vedoucí úlohy KSČ v ústavě, odstoupení Biľaka, Indry, Štěpána, prezidenta Husáka. Propuštění politických vězňů. Taková kategorie vězňů přitom oficiálně neexistovala. Požadoval přístup do nejmocnějšího nástroje komunistické propagandy, televize. Kdyby cokoli z toho vyřkl o měsíc dřív, šel by do vězení. Ve všem premiér Adamec poslušně ustoupil, všem Havlovým zdvořilým pokynům vyhověl. Kdo tady byl slaboch? Ten, kdo křičel a bouchal do stolu, nebo ten, kdo se choval pokorně, slušně a zdvořile?“

Do jaké míry tedy opozici hrozilo nebezpečí zásahu armády nebo jiné ozbrojené složky? Byl Adamcův poradce a dnes už bezmála zapomenutý funkcionář Oskar Krejčí tak důležitou postavou sametové revoluce? A měl pravdu, když prohlásil, že Občanské fórum si mohlo už v začátcích revoluce vyžádat zákaz komunistické strany, nebo dokonce cosi jako norimberský proces s komunistickými šéfy? Působil generální tajemník ÚV KSČ Karel Urbánek na jednání s Havlem skutečně tak směšně a neškodně, jak ukazuje České století? Hrál Marián Čalfa skutečně tak velkou roli ve zvolení Havla prezidentem? Odpovědi na tyto a další otázky najdete v novém Respektu 50/2014, který vychází v pondělí 8. prosince (digitálně je nové číslo dostupné již v neděli po poledni pro čtečky Amazon Kindle nebo iPad/iPhone a v audioverzi). Václavu Havlovi je v novém čísle věnován i text Martina M. Šimečky.