Publicista Jaroslav Spurný se ve svém dlouhém zamyšlení nad situací Ústavu pro studium totalitních režimů pustil odvážně za clonu mediálně propíraných slabin docenta Jiřího Pernese, tj. studia VUMLu a podpisu pod knihou s vepsanou oslavou února 1948. Snaží se odvážně nahlédnout na podstatu změny a vyplývá mu z ní „Konec starých časů“, abych též parafrázoval jeho literární odkaz článku „Muže bez vlastností“. Bez vedení Pavla Žáčka ztrácí dle jeho názoru ústav dosavadní směr, přestane odvážně odhalovat podíl konkrétních osob na totalitní mašinérii a vše se „znormalizuje“.
Dokáže si přitom ve své břitké úvaze poměrně zbytečně protiřečit. Na jedné straně předem obviňuje ústav pod vedením docenta Pernese z jisté „historické svévole“, tj. možnosti vykládat historii z různých pohledů. Na straně druhé se obává, že z ústavu začnou vycházet „vědecky očištěné“ studie o letech minulých, které vlastně zastřou skutečnost. Mám velmi intenzivní pocit, že problém je v roli, kterou pan redaktor ústavu ve svém nitru přisoudil. Očekává od něj psychoterapii společnosti, která je už ze své podstaty vůči minulému režimu schizofrenní. Ale „zákon o minulosti“, kterým je zřízen ÚSTR, nedokáže – a ani nemá – rozdávat rozhřešení těm, kteří trpěli. Otevírá osobní osudy, ale spíše než náplasti na dávná zranění přináší možnost dohledat a prokázat souvislosti a principy totalitní moci, které dosud zůstaly nenazvány.
Na tom nové vedení nic nezmění, archivy jsou otevřeny a budou i nadále otevírány a je jen na badatelích, aby se těmto osudům věnovali. Nevím, kde bere pan redaktor neotřesitelnou jistotu, že dojde k jejich uzavírání a znepřístupňování. Neodpustím si přitom na tomto místě ještě jinou připomínku. To, co si např. s Milanem Kunderou může dovolit žurnalista, nemůže si dovolit historik. Ten musí hledat kontext, další doklady, souvislosti a pak teprve přinášet pokus o obraz minulosti. Je to tedy přesně naopak – nikoli „očištěný obraz“, ale obraz dostatečně barvitý, a to i ve své složitosti.
Ústav pro studium totalitních režimů zde není proto, aby ukazoval na naše sousedy a známé, přidával k jejich životům kladná či záporná znaménka a personifikoval zlo. Soudy podobného typu raději přenechejme instancím nad hranicemi našeho bytí. ÚSTR musí systematicky otevírat archivy, přinášet informace o metodách, principech, postupech a příčinách totalitních systémů. A v tomto kontextu samozřejmě včetně oněch osobních osudů. Ústav musí otevřeně hovořit k dalším generacím, aby dostatečně výrazně vnímaly nebezpečí těchto principů a dokázaly je rozeznávat aktuálně kolem sebe. Není oním psychiatrem, je spíše preventistou.
O jistém pomýlení ve vnímání role ústavu mimo jiné svědčí i drobnost, na kterou žurnalistická obec (přibírající tak ráda na svoji stranu veřejnost) tak ráda zapomíná, a to je úkol ústavu zkoumat i dobu nesvobody válečných let. Tady se nám pojednou ztrácí ten subjektivní osobní osten, tak příjemně mediálně využitelný, maximálně když se bude jednat o osudech známé herečky…Ale i zde jde o výše zmíněné principy, metody, mechanismy a souvislosti. Z těchto všech důvodů nemohu souhlasit s imperativy pana Spurného, vyzývající ke zrušení konkursu - ať jako historik, či jako člen rady ústavu. Zda něco musím či nemusím učinit je v této zemi ještě stále moji osobní volbou i odpovědností.
Aby však na závěr nedošlo k mýlce, považuji roli dr. Pavla Žáčka při vzniku a vybudování ústavu za zásadní a nezastupitelnou. Bez jeho umanutí, tvrdohlavosti a jasného směru bychom patrně podobnou instituci nikdy v České republice neměli. Budu však na tomto místě parafrázovat slova mého oblíbeného starozákonního Kazatele: „Je čas kamení sbírat i čas kamení rozhazovat“. Jeden čas potřebné tvrdohlavosti a umanutosti možná právě končí. Jiný čas komunikace dovnitř i navenek a soustředění na skutečně odbornou práci by měl nyní nastat.
Michal Stehlík, historik, člen Rady Ústavupro studium totalitních režimů
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
