Poučení z doby železné 

Pět let po vydání knihy 1177 př. Kr. Zhroucení civilizace a invaze mořských národů se americký archeolog Eric H. Cline pustil do psaní jejího pokračování. Lákalo ho zpracovat nejen příběh kolapsu Asyřanů, Babylóňanů, Egypťanů, Mykéňanů či Chetitů, k němuž došlo na konci doby bronzové, ale také to, co před více než třemi tisíci lety následovalo právě po zhroucení jejich civilizací. Originál vyšel před dvěma lety, a ačkoli je tématem počátek doby železné, tedy něco zdánlivě nesouvisejícího s naší současností, opak je pravdou.

Zkáza civilizací pyšnících se gigantickými stavbami, které následně přikryl prach a písek, nastala vlivem souběžných příčin. Klimatické změny způsobily sucho, to vyvolalo hladomory, zbytek dokonala zemětřesení a nájezdy konkurenčních národů. V Řecku se počet obyvatel snížil o polovinu, v Babylónu dokonce až o 75 procent. Následující dobu proto historici dlouho označovali za „temné období“, ale Cline to vidí jinak. Ano, i podle něj to byly brutální časy, které ukončily éru Chetitů a víceméně také Egypťanů. Některé společnosti se však dokázaly adaptovat. Asyřané i Babylóňané si uchovali znalost písma, dál budovali rozsáhlé projekty a udrželi si systémy vládnutí. Mocensky zpět na vrchol se dostali už za dvě stě, respektive čtyři sta let. V Řecku sice v „popalácovém období“ minimálně na jedno (možná až na čtyři) staletí zmizelo umění psát a zanikla království jako Athény či Théby známá z Homéra, nicméně běžné společnosti se podle vykopávek zřejmě mohlo žít lépe, než když otročila pro královské rodiny. A Kanaánci, kteří se v tomto období transformovali ve Féničany, se dokonce ukázali jako „antifragilní“ civilizace: globální otřesy jim prospěly, ovládli námořní obchodní cesty a do světa rozšířili své písmo.

Co však „vítěze“ krize oddělilo od „poražených“? Právě tady se Cline dostává k paralele se současností. Zpráva Mezivládního panelu pro změnu klimatu při OSN z roku 2012 totiž autorovi až nepříjemně připomíná situaci, kterou lidstvo zažilo. Globální oteplování spojené s hlubokými společenskými krizemi už teď dělá z Iráku místo, které je stejně nepoužitelné pro život jako Athény ve 12. století před Kristem.

Pokud chceme po případném dalším kolapsu „minimalizovat škody i urychlit obnovu“, neměli bychom se tak dnes podle autora chovat jako kdysi Mykéňané, kteří si riziko vůbec nepřipouštěli, ale jako Féničané, kteří se na zkázu dokázali připravit. Mimo jiné zajištěním spolehlivých zdrojů vody a tím, že se starali nejen o elity, ale i o pracující třídu. Takové je poučení archeologa z nastupující doby železné, které rámují dobrodružné příběhy o vykopávkách podporujících jeho hypotézy.