Dokument týdne: Kvapilův Velký vlastenecký výlet je výpravou do mysli lidí, kteří popírají realitu

„Pro dokument hledáme ženy a muže, kteří mají pochybnosti o informacích z mainstreamových médií o válce na Ukrajině.“ Inzerát tohoto znění stál na začátku filmu Velký vlastenecký výlet režiséra Robina Kvapila, který vstoupí do kin symbolicky 21. srpna. Reaguje na tvrzení opakované na sociálních sítích mezi lidmi, na něž inzerát míří, že člověk může věřit jen tomu, co vidí na vlastní oči. Všechno ostatní může být propaganda a manipulace (médií, elit, Bruselu, „šílenců“ green dealu…). Bůhví jak to s tou válkou na Ukrajině je a co všechno je zinscenované, aby to uškodilo Rusku. Dokumentarista (s podporou experta na bezpečnost, psychiatra či překladatelky) proto vezme v konkurzu vybrané prorusky smýšlející spoluobčany – dva muže a jednu ženu – do válkou ničené země. Dostanou kamery a mohou točit cokoli a ptát se kohokoli. Záznamem bude jejich viděná realita – rozbombardované domy, pohřby, děti zavřené pod zemí ve škole v metru, rakety nad hlavou, muž, jemuž ruská střela zabila rodinu včetně vnoučat. 

Film není klasickým válečným dokumentem, ale portrétem přemýšlení lidí, kteří nemění názor. A to ani zavřeni v krytech, tváří v tvář masovým hrobům, svědectví o znásilňování dětí ruskými vojáky nebo vystaveni žalu konkrétního člověka. Fakta viděná na vlastní oči dezinformace nevyvrátí, ale obratně jsou do nich instinktivně začleněna. Znásilňování jde obhájit jako přirozený akt vojáka v krajní situaci, kdy si chtěl naposledy užít. Masové hroby exhumované v oblasti obsazené měsíce Rusy nejsou svědectvím brutality a válečných zločinů, ale ideálním materiálem pro štvavou ukrajinskou propagandu. Každý z „výletníků“ realitu prosívá přes vlastní minulost, rodinnou situaci, potřeby, podnikání, obavy z komplikovaného, nepřátelského světa, kde válka „někde na Ukrajině“ není to, co je v jejich vnímání ohrožuje.

Velký vlastenecký výlet vznikl z autorova pocitu nemožnosti pochopit, jak někdo může popírat nepopiratelné. Byl podniknutý s evidentní, v principu falešnou nadějí, že se dá změnit něčí politické smýšlení. Na jeho konci není proměna ani odpověď, ale zdrcující zpráva o nepřeklenutelných propastech v české společnosti a lidské „superschopnosti“ popřít realitu.