Debutovala v roce 2003 románem All Summer (Celé léto) o dívce trpící ztrátou paměti, která je spojena s ukradeným obrazem. Hned za něj získala Rooneyho cenu za irskou literaturu a vždy zhruba po třech letech následovaly další tři knihy, vesměs další volné meditace na téma umění. Pak se na více než desetiletí odmlčela, až předloni jí vyšel pátý román Pozor! Pohov!, ve kterém tematicky navazuje na autobiografický esej o poporodním úbytku duševních a fyzických sil i marné touze vrátit se ke psaní. A právě tímto titulem se Claire Kilroy (1973) premiérově představuje českým čtenářům.
Pozor! Pohov! je nelítostný monolog ženy ve fázi raného mateřství. Intimní příběh sestávající z řady drobných příhod, v němž je občas obtížné rozeznat realitu od černé fantazie. Citově kolísá od všeobjímající lásky, kterou ne vždy zcela spolehlivá vypravěčka vysílá k malému synkovi, jehož opakovaně oslovuje. Přes hořkost a paniku, jež se jí zmocňuje, když se ho pokouší nacpat do autosedačky, a přitom přemítá, má-li vše nutné s sebou – zatímco nikterak nápomocný a povětšinou nepřítomný, třebaže údajně milující manžel jen netrpělivě přihlíží. Až po vyčerpání a brutální banalitu každodenní dřiny.
Na první pohled román zapadá do tzv. ženské gotiky, která vidí hrůzu nikoli v nadpřirozenu, ale v tom, jak si přidělené role podmanily ženská těla i mozky. Do tradice, která se táhne od hororově laděných anglofonních povídek počátku 20. století přes poezii Američanky Sylvie Plath ze šedesátých let až po kupříkladu současnou autofikci Britky Rachel Cusk. Zároveň ji však syrový text výrazně obohacuje: je plný přesných, odpozorovaných postřehů vtělených do originálních termínů a metafor, kdy oči po špatné noci jsou „dvě pálící jamky vykutané do lebky“. Nebo kdy na dětském hřišti vládne „genderový apartheid“, jelikož je to automaticky ženská a neplacená práce, a hrdinka tam nad svým potomkem bdí „s kuchyňskými splašky ve vlasech“. Vynalézavý jazyk navíc zvukomalebně osvěžují nadávky typu „do prdele“ nebo „kurva“, kterými jinak lyrický, avšak nikdy ne sentimentální hlas upustí páru. Až magický účinek má pak refrén „Úleva, vyšinutost. Vyšinutost, úleva“ – když se už třeba nezdá, že je dítě vážně nemocné.
Irský prozaik a dramatik Sebastian Barry o knize prohlásil, že každá žena na světě se s ní ztotožní – a každý muž se dozví něco ke svému prospěchu. V závěru přechází až do jakéhosi proudu vědomí: existenciální krize dotýkající se otázek života, smrti, stárnutí a poznání, že chaos raného mateřství se jen změní v celoživotní trýzeň. Ale jinak se točí kolem pragmaticky vnímaných maličkostí. A ty může řešit každý z nás jinak, než je stále zvykem.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
