Album týdne: Jenny Hval na novince popisuje, jak málo stačí k tomu poroučet se z pódia

Pomíjivá jako vůně nebo cigaretový kouř, který se rozptýlí a nic moc po něm nezůstane. Taková je pro Jenny Hval hudba, jež mizí, sotva zazní. Současně se ale mohou všechny tyto prchavé věci stát spouštěčem dávných vzpomínek a pohnout životem. Její nové album pojmenované podle výrazného parfému francouzského voňavkáře Maurice Roucela Iris Silver Mist vychází volně z koncertní performance I Want to Be a Machine, s níž norská hudebnice na podzim vystoupila i v Praze. Zatímco představení bylo do jisté míry koncertem o tom, co to znamená hrát koncert, albová novinka je méně konceptuální.

Zůstává u tradičního formátu kolekce písní, jimiž se prolíná téma vůně, dechu a jejich propojenosti i neuchopitelnosti. „Zpívala jsem ve svém pokoji, ona kouřila na balkoně. Dlouhé nádechy a dlouhé výdechy uskutečňované v choreografii,“ zpívá Hval v nejklasičtější popové skladbě To be a rose, která pojednává o společném souznění s matkou. Písně Jenny Hval se zhmotňují z myšlenek a tezí, teprve pak na sebe berou hudební podobu. Silné čichové vjemy, jimiž se na albu Iris Silver Mist zaobírá, si uvědomila v době pandemie a lockdownů, které zastavily veškerou koncertní aktivitu a ona se musela soustředit na jiné činnosti. Proto také do skladeb pronikají pochybnosti, co to znamená stát na pódiu a jak málo stačí k tomu, aby se z něj člověk poroučel. 

Písně jako I don’t know what free is, The artist is absent nebo A ballad se vyjadřují k absurdnímu údělu umělkyně, zpěvačky a performerky. Kamkoli se Jenny Hval podívá, vidí křehkost věcí a zrcadlí ji v hudbě, která nesklouzává ani k syrovosti, ani k agresivitě. „Nevím, co tady nahoře dělám, myslím tím na pódiu,“ zpívá ve tklivé, emocionálně zcela obnaženě A ballad. „Větší část mne by chtěla sestoupit dolů, ale když tak učiním, už se nebudu moct vrátit... Je to tak hloupý a jsem to tak moc já, když si myslím, že tohle má vůbec nějaký smysl. Ale určitě musí být lepší zemřít za zvuku než zemřít mrtvá,“ přemítá Jenny Hval o pocitech spojených s tím, jak se to, co se v jednu chvíli zdá být člověku vším, může rázem proměnit v naprosté nic.