Za maskou ženství a mužství se skrývá prostě jen lidská bytost

Tento týden jste hostem Mezinárodního knižního veletrhu a literárního festivalu Svět knihy Praha, v češtině vyjde váš prozaický debut Cesta lidí Knihy, který jste vydala už v roce 1993. V tomto románu jste poprvé použila motiv knihy, jako symbol všeho lidského vědění. Od té doby se tento motiv několikrát objevil i ve vašich dalších textech. Jak byste po více než třiceti letech své první románové dílo zhodnotila?

Mám pocit, že tato kniha vznikla v jakémsi dávném, zapomenutém období dějin. V Polsku stále vládl komunismus, i když už probíhala jeho demontáž. Neexistovaly počítače ani internetové vyhledávače. Byla to velmi náročná, složitá doba, politicky i ekonomicky. Tvořila jsem ji na psacím stroji, a abych si mohla ověřit fakta, musela jsem jít do knihovny a ručně prohledávat zdroje. Měla jsem tehdy malé dítě a pracovala jsem ve svém prvním zaměstnání jako psycholožka. Psala jsem po nocích, až když byl doma konečně klid. Pamatuji si na všechny obtíže, které psaní provázely, vlastní netrpělivost a pokušení chvátat s vyprávěním co nejrychleji k závěru. Nejnáročnější pro mě byly dialogy. Jazyk byl těžkopádný, neefektivní, neustále jsem ho vyhlazovala, snažila jsem se, aby text plynul, ale on se neustále zadrhával. Nakonec jsem ale knihu dopsala. Poprvé se mi podařilo vystavět větší, uzavřené vyprávění a myslím, že už tehdy se v něm objevily stopy, které se později vracely v mých dalších knihách. Dnes mohu říct, že je to druh příběhu o touze po poznání jakéhosi smysluplného a významuplného zarámování lidského života. Přesně si pamatuji na den, kdy mi poštou přišla vytištěná kniha. Viděla jsem své jméno na obálce a tehdy začal román žít svým životem. Byla tady šance, že bude žít mezi lidmi.

Zastavme se na chvíli u doby, do které jste zasadila svůj debut. Ludvík XIV., řečený král Slunce, vyhlašuje v roce 1685 katolictví jediným náboženstvím své říše. Vzedme se obrovská uprchlická vlna a zároveň, i když z jiných důvodů, vyrážejí hlavní postavy románu v kočáru na svou cestu. Své texty často umisťujete do minulosti, vzdálené i nedávné, avšak prožitky vašich hrdinek a hrdinů jsou velmi současné. Co z minulosti vás jako spisovatelku inspiruje a jak z ní vybíráte motivy pro svá díla?

Minulost je skoro vše. Evolučně jsme stejnými lidmi, jako ti, kteří žili před třemi sty lety, a není důvod ji považovat za něco neaktuálního. Pohled z časového odstupu umožňuje odhalovat jevy, které zůstávají z perspektivy teď a tady neviditelné.