Když nevíme, jak začít historické vyprávění o nějakém jevu v českém prostředí 20. století, určitě neuškodí nahlédnout do Ottova slovníku naučného. V případě pizzy funguje skvěle – podle 19. dílu z roku 1902 pizza je „jídlo neapolsko-sicilské, koláč z pšeničného těsta chlebového, na nějž se kladou sardele, rajská jablka, měkký ovčí sýr, jemně krájená zelenina a sůl a nalévá hodně oleje“. Povšimněme si zejména sardelí uvedených hned na prvním místě, které dokládaly, že jde o neapolskou specialitu. Rozhodně tento popis odpovídal dnešnímu pojetí lépe než popis pizzy v odborném časopise Mlynář v roce 1931: „Jest to pečivo ploché, připravené z jednoduše mleté mouky, vody, oleje a trochy kvasnic. Peče se jako koláč na pánvi. Jest to velmi tažné pečivo, posypané trochou velmi hrubé soli. V jižní Itálii jsou pekařství spojena s výčepem vína, ve kterých se dostane jen taková pizza, potřená rajskými jablíčky, která se přikusuje k vínu, ponejvíce ještě teplá, ježto nejlépe takto chutná.“
Pizza v časech nedostatku
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 26 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
