Dělníci kultury
Možná žádný jiný film osmdesátých let nebyl tak milovaný i zesměšňovaný jako Flashdance. Taneční snímek režiséra Adriana Lynea se stal nečekaným hitem roku 1983. Minulé pondělí uplynulo čtyřicet let od jeho premiéry, a kdyby žil jeho zapřisáhlý odpůrce, kritik Roger Ebert, nestačil by se divit, jak živý Flashdance zůstal v divácké paměti i popkultuře. Citovali ho Přátelé, inspirovala se jím Jennifer Lopez, propagaci na něm postavil komiksový Deadpool 2. Do velké míry proto, že s popkulturou jeho tvůrci pracovali s legendárním čuchem.
Paramount stál film osm milionů dolarů a utržil jich dvě stě. Diváci se nemohli nabažit příběhu o obyčejné holce, svářečce v továrně, která si jde za snem stát se špičkovou tanečnicí, s obrovskou hudebně-taneční energií, prezentovanou dvěma vlajkovými songy – Flashdance… What a Feeling a Maniac. Neuškodilo ani, že představitelka hrdinky Jennifer Beals dobře vypadala a režisér na jejím sex-appealu vystavěl klíčové taneční montáže. Včetně scény v klubu, kde po večerech tančí a ve finále vystoupení ji zakloněnou přes židli smáčejí proudy vody.
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 51 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
