Česká louka do světa

Vlastně to nějak dává smysl. Českým příspěvkem k odkazu globální přírody je venkovská louka.

Na populární listině světového kulturního dědictví je šestnáct historických míst či památek v Česku – jako stará Telč a zámek v Litomyšli, vila Tugendhat nebo středověké doly v Krušných horách. UNESCO vede také paralelní seznam přírodního dědictví. Na něm však máme pouze jedinou položku, a dokonce i ona se svezla spolujízdou. Evropské země společně vybraly a nominovaly 93 nejlepších pozůstatků starobylých bukových lesů, jaké kdysi pokrývaly velkou část kontinentu, a jedním z nich jsou divoké bučiny na příkrých severních svazích Jizerských hor. A to by za nás bylo všechno.

Skutečně jaksi nemáme žádné svoje Galapágy či Serengeti, Yellowstone ani Bělověžský prales. Takže se v české přírodě – na rozdíl od historie – nenajde nic neopakovatelného a nepřehlédnutelného? Jeden tip bych měl. Ale má to háček.

Před lety jistý novozélandský vědec s několika kolegy porovnal záznamy, do nichž botanici sčítají rozmanitost divoké flóry v různých koutech světa. Překvapivě jim vyšlo, že pět z osmnácti globálních rekordů sdílí shodnou adresu, která našinci vyrazí dech: orchidejové louky v moravských Bílých Karpatech.