Kdybychom to v programu neměli my, tak se transgender lidí nezastane nikdo

Po příjezdu do Bratislavy není snadné uvěřit, že je Slovensko zemí sílícího fašismu a Putinových stoupenců. Zdejší městské divadlo je ověšené duhovými vlajkami a v ulicích centra sotva usychají nové cyklistické pruhy narýsované na asfaltu, kde donedávna kralovala auta. Jejich strůjce, liberální primátor Matúš Vallo, vybavený ziskem 60 procent hlasů v loňských komunálních volbách, kritikům za volanty s klidem vzkazuje, že každý, tedy i cyklisté, má mít možnost najít si v Bratislavě svůj prostor a že je třeba zvykat si na kompromis.

Vallo tohle říká na mítinku v jednom z hudebních klubů, kam přišel podpořit nejsilnější bratislavskou stranu Progresivní Slovensko (PS), která by se neztratila ani v nejuvolněnějších čtvrtích Berlína či Amsterdamu. Atmosféru v sále před začátkem rozehřívá decentně puštěný Bowie, veselo je ale hlavně z posledních průzkumů veřejného mínění. Progresivisti dýchají na záda vedoucímu Smeru a nezdá se nereálné, že by mohli i vyhrát. V sále plném podporovatelů se tedy nejvíc aplauduje muži usazenému na gauči na pódiu vedle primátora – předsedovi strany Michalu Šimečkovi. Ten odpoví na otázku moderátorky „proč se, proboha, vracel na Slovensko“, když vystudoval v Británii, a ubezpečuje přítomné, že „po těchto volbách nikdo nebude moct říct, že je PS pouze bratislavskou stranou“.