O uhlí a bělořitovi
Po uhelných dolech v Podkrušnohoří zůstávají kilometry ničeho. Minulost sem už nikdy nevrátíme, takže hledáme novou perspektivu. Hluboké jámy už několik desetiletí napouštíme vodou a měníme v jezera. Pro sousední svahy a výsypky komunisté kdysi zavedli velkoplošný recept: osázet je hektary a hektary uniformních lesů.
Přírodovědci ale už v osmdesátých letech vypozorovali, že naholo přetěžená krajina není beznadějná pustina. Příroda ji umí během několika roků proměnit v magický prostor, který připomíná nejspíš balkánské stepi. Kvetou tu vzácné orchideje a poletují motýli či samotářské včely, které v Česku už skoro vymřely. Malé tůně jsou rájem pro žáby, čolky a vážky. A poslední útočiště tady našla kdysi prachobyčejná zvířata. Bělořit, elegantní ptáček z příbuzenstva slavíků, býval každodenním zjevem českého venkova. Vypadá jako drobný gangster, který chtěl splynout s davem na letovisku a oblékl si nevtíravé kvádro v šedivé a béžové, jenomže zapomněl sundat černou zlodějskou masku přes oči. Dříve poletoval po vypasené kamenité stráni za kdejakými humny. Vesnice ale opustil společně s kozami, ovcemi, kravkami a pasáčky, co pekli brambory. Třetina všech zbývajících bělořitů v republice teď obývá jediné místo: okraje velkodolu ČSA mezi Litvínovem a Jirkovem.
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 51 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
