S ústupem literární kritiky je literární svět čím dál víc fascinován cenami. Co se zalíbí několika porotcům, má globální zelenou. Z posledních deseti laureátů britské Bookerovy ceny nebyl do češtiny přeložen pouze jediný. Ideální přitom je, když se cyklus uzavře, a právě to se stalo románem Slib Jihoafričana Damona Galguta. Ten Bookera obdržel předloni (a Jiří Hanuš byl za jeho překlad po právu nominován na Magnesii Literu).
Galgut se přede dvěma lety stal trochu překvapivým vítězem. Ne proto, že je Jihoafričan, ostatně J. M. Coetzee (dnes už Australan) dostal Bookera jako jeden z mála dokonce dvakrát. Jde spíš o to, že Slib je nezvykle namíchaná směska – trochu psychologie, trochu dějin, hodně frašky – a ve výsledku rozporuplný román. Dokáže výborně bavit, ba strhnout, ale místy se také zajídá, a nakonec není tak úplně jasné, o co autorovi šlo. Výtky tohoto typu se přitom objevovaly už v recenzích na anglické vydání.
Čtyři pohřby a žádná svatba, šel by parafrázovat titul známého filmu. Kronika jedné afrikánské rodiny se odehrává od poloviny osmdesátých let až téměř do současnosti, zahrnuje tedy konec apartheidu, památné vítězství Jihoafrické republiky na mistrovství světa v ragby v roce 1995 nebo inauguraci prezidenta Thaba Mbekiho, nástupce Mandely. Dějiny tu hrají spíš v podkresu, jen občas je Galgut zesílí. Ale už slib z titulu knihy je vlastně pars pro toto nedávné období jihoafrické historie: černá služebná Salome má od afrikánské rodiny slíbený malý domek, jenže nikomu se jí ho dávat nechce, a když ho konečně dostane, už z něj skoro nic nemá.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
