Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Editorial

Oslava pomalosti

Seniory vídám kolem sebe méně a méně. Rozhodně ve srovnání se zeměmi, které občas navštívím. A to je škoda

74 pripravujeme senior jaros R 30 2012 • Autor: Respekt
74 pripravujeme senior jaros R 30 2012 • Autor: Respekt
0:00
Přehrávač
Poslechnout článek

Nedávno jsem míjel hřiště, kde si nehrály děti, ale dvě seniorky stály nad venkovním strojem, který umožňoval cvičení nohou. Jedna paní přemlouvala druhou, aby se nestyděla a vyzkoušela ho, že jí to pomůže. Chvíli váhala, pak si ale dala říct a za chvíli se ozýval nadšený smích. Byla radost se na to dívat. Proč podobné situace nevídáme častěji? Nepochybně hraje svou roli stud, což bylo z rozhovoru patrné. I s klasickým dovětkem, že „v mém věku“…

Větu „v mém věku“ používám i já. Člověk si v hlavě vytvoří nějaký blok a sám sebe v něm zamkne. Nicméně zatímco u mě je to jen blok, protože každý rok mládnu, u seniorů vidím skutečný, a navíc společenský blok. Jako bychom jim vyhradili jednu podobu stáří a jedno místo, kde má probíhat. Šedivě a doma. Možná je to tím, že se tu hluboko v nás uchytila fráze „čas jsou peníze“. Kdo nespěchá, nemá hodnotu. To je obecně naprosto špatný koncept, ale dokud nám to tělo dovolí, ještě nějak se s ním popasujeme, ale jsou lidé, kteří spěchat prostě nemohou. A ti se dostávají do stresu, že budou někoho brzdit, bojí se zdvižených obočí ve frontě, u okénka na úřadě, cinkání v tramvaji, že už mají být dávno venku.

Přiznávám, že tou netrpělivostí a pocitem, že mě něco zdržuje, trpím také a musím si v hlavě sepnout okruhy řídící empatii, abych se vnitřně proplesknul a uklidnil, že nemám na stole uspaného pacienta, který čeká na transplantaci plic.

Asi nejsilněji jsem si uvědomil fenomén nátlaku na starší spoluobčany ve chvíli, kdy jsem vystupoval z tramvaje za párem v seniorském věku. Pán měl hole a snažil se pod vlivem signálu řidiče přidat, ve spěchu se špatně zapřel, a spadl ze dveří. Nezranil se vážně, jen odřel, ale hlavně se chvěl stresem. Tak silně, že se nemohl udržet na nohou. Pomohl jsem mu vstát, vyběhl i řidič, který si evidentně uvědomil, že na tom má svůj díl viny, ale pak hned jel dál. Po chvíli se nabídl jeden ukrajinský dělník, že mi pomůže pána dovést domů. Naštěstí bydlel blízko. Vše dobře dopadlo, ale pochybuji, že po takovém zážitku se starý muž znovu vydá do MHD.

Došlo mi pak, že seniory vídám kolem sebe méně a méně. Rozhodně ve srovnání se zeměmi, které občas navštívím. A to je škoda. Senioři by neměli být zavření doma, kde se v izolaci zhoršuje jejich fyzické i psychické zdraví. Máme spoustu skvělých organizací, které jim pomáhají, ale měl by to být celospolečenský úkol. Rozhodně tak mimochodem investujeme do vlastní budoucnosti.

Jisté zpomalení by ale nepomohlo jen seniorům, nýbrž i byznysu. Nositel Nobelovy ceny za ekonomii Daniel Kahneman zajímavě zmapoval, jak nás rychlé myšlení mnohdy vede ke špatným ekonomickým rozhodnutím. Třeba když se nám nedaří, uděláme unáhlené rozhodnutí, protože v mysli nám naskočí asociace podobných událostí z minulosti. Na novou situaci se díváme starýma očima. Pomalé myšlení nám naopak umožňuje věci zasadit do kontextu, správně je vyhodnotit. Takže vlastně platí, že čas jsou peníze.

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

inspirativní čtení vám přeje

Erik Tabery
šéfredaktor
 

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].