Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Nenašli jste, co hledáte?

Napište na [email protected]

Rozhovory

Zdravé je číst úplně všechno, i recepty a nápisy na zdech

Se spisovatelkou Dorou Kaprálovou o hororech pro děti, příbězích za okny berlínských sousedů a Ježíši za plotem školky

Dora Kaprálová • Autor: Milan Bureš
Dora Kaprálová • Autor: Milan Bureš

Jste česky píšící autorka. Do Berlína jste odešla „na chvíli“ z Brna v roce 2007, v době, kdy jste tam měla rozjetou zajímavou tvůrčí práci. Proč jste v Berlíně zůstala?

Na tohle se mě často čtenáři na besedách ptají a já odpovídám podle nálady a momentálního rozpoložení, takže se dopouštím různých autofikcí. Ale někdy, když jsem unavená, odpovím, že ta pravda je celkem banální – do Berlína jsem se stěhovala s malým dítětem lehkovážně, v roli poněkud pasivní manželky, která následovala svého tehdejšího muže, protože tu měl práci. Pamatuji si, že ještě v Brně ve školce, kam chodila malá Emička, mi jedna maminka říkala: Mně je tě tak strašně líto. To bude hrozné. Ale já stěhování do Berlína brala výletně, jako takovou dovolenou, která potrvá dva roky, a pak se vrátíme. Odchod do jiné země je ale krokem do neznáma a vaše představy dříve či později narazí.

Malé dítě, sociální izolace, jazyková bariéra… Jak jste narazila? Člověka to může udolat, nebo naopak popostrčit.

Zpětně jsem vděčná za to, že jsem ten krok udělala. Že na žádném výletě nejsem, mi začalo docházet postupně. Musela jsem se s tím nějak vyrovnat. V psaní jsem od reportáží, rozhovorů a recenzí pomalu přecházela k něčemu jako dopisům, deníkovým záznamům, a začala jsem taky pracovat na rozhlasovém dokumentu o mém prastrýci, který byl v Berlíně nuceně nasazený. A hlavně jsem natočila takový rozverný rozhlasový komiks Bublina přibližnosti, kde jsem vyzpovídávala Češky, které stejně jako já a mnohé se stejným jazykovým handicapem přišly do Berlína, aby tady žily, pracovaly, vychovávaly děti… To mě tenkrát zvláštně osvobodilo. Zpokorněla jsem. A Berlín se mi otevřel. Začal mě obohacovat. A taky jsem se začala vnitřně vyrovnávat s Brnem, kdy jsem si musela přiznat, že jsem k němu mívala občas ambivalentní vztah. Všechno bylo příliš jednoduché, blízké, důvěrně známé – a tím i klaustrofobní.

Tento způsob exilu má na rozdíl od emigrace jednoznačnou výhodu: ponechává zadní vrátka, možnost návratu.

Však právě. Já se i zdráhám použít slovo exil, stydím se to vyslovit, je to trapné. Zvlášť v souvislosti s dnešní realitou, válkou na Ukrajině, skutečným těžkým exilem. Vždycky jsem ale měla pocit, že emigrantům tak nějak rozumím, možná i z toho důvodu, že polovina naší rodiny za minulého režimu utekla. I proto mě osudy emigrantů přitahovaly a natočila jsem pro rozhlas dokumenty o Viole Fischerové, Františku Listopadovi, Petru Královi… Anebo o jednom úžasném arménském psychologovi, který se držel, držel, dokud nepronesl větu: „Co jsem si s sebou vzal? No co by? Hodinky.“ A teprve po této minivětě se rozplakal.

Když jezdím na čtení tady po Německu, narážím občas na komunity československých emigrantů z roku 1968 a ze sedmdesátých či osmdesátých let. Tam pořád vnímám ten nesdělitelný stesk po ztrátě, i když už jsou hranice dávno otevřené. Takhle mě tam odchytla třeba jedna paní, bývalá operní diva, a ptala se mě: Taky tě tak mrzelo, žes prošvihla pohřeb Karla Gotta? Ani ne, říkám, a je mi líto, že jí kazím naději. A ona na to: A víš co, já jsem nestihla ani tu Libušku, když umřela. Tak jsem ráda, že aspoň na pohřeb Pepíka Abrháma jsem jela. Nebo jiná paní mě až dost násilně nutila mluvit brněnsky, protože byla z Brna a já jsem také z Brna.

Jak říkal Jiří Gruša: Cizinec se může buď uzavřít do vnitřního exilu a zešílet, stýkat se s idioty jen proto, že je spojuje rodný jazyk, anebo se otevřít světu tady a teď.

Takže na takových čteních se spíš vzpomíná?

Tohle bývají ta jímavě groteskní čtení, kde se nerozebírá žádný sofistikovaný estetický styl psaní, ale prosté, dojemně směšné věci života a smrti: Karel Gott, stesk po domovině, Libuška Šafránková. Vždycky z toho na mě dýchne strašný smutek a modlím se, aby se Evropa a její hranice znovu nezavřely. A taky si občas vybavím slova spisovatele, emigranta a diplomata Jiřího Gruši: Cizinec se může buď uzavřít do vnitřního exilu a zešílet, stýkat se s idioty jen proto, že je spojuje rodný jazyk, anebo se otevřít světu tady a teď.

Je pro vás coby Berlíňanku – a českou spisovatelku – obohacující odstup od české scény?

Jak v čem. Píšu česky, ale popisuju spíš to, co vidím kolem sebe. A to jsou častěji už berlínské reálie. Ovšem českou scénu sleduji, ne už tak profesionálně, jako když jsem psávala pravidelně recenze, ale snažím se hodně číst, cokoli, protože čtení je pro mě možná ještě větší vášeň než psaní. Jsem asi vděčná za ten lehký odstup od českého literárního provozu, a přesto se cítím být jeho součástí. Bylo by trapné to popírat, žádám si o česká stipendia a dostávám je. A nepřipadám si ani v roli autorky jako outsiderka, byť jsem možná trochu v závětří. Nejspíš mi to vyhovuje, anebo momentálně neznám jinou cestu. Píšu, protože mě to těší, a víc k tomu asi není co říct. A zároveň jsou tu určité mantinely nepraktičnosti.

Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.

Odemkněte si všech 39 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.

Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:

Respekt.cz
Android
iPhone/iPad
Audioverze

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].