Ranní postřeh Tomáše Brolíka: Opovažte se na ulici kulhat. (Ale Turek to mohl prolomit)

Hlavním terčem současného tuzemského posměchu je Filip Turek a jeho záda. Je jedno, jestli ho bolí nebo ne. Holt, když tolikrát lžete nebo se nějak vymlouváte, tak vám vyhřezlou ploténku nikdo neuvěří. Jasně že všichni předpokládají, že před setkáním s prezidentem máte nahnáno, i když pořád dáváte najevo svoje chlapáctví. Turek ještě dodal, že “lékaři diskutují operaci páteře”. Tipuji, že koncilium dojde k tomu, že operovat se nebude, a záda budou v pohodě překvapivě rychle. Možná ne. Ale jak bylo řečeno, je to už lhostejné.

Poslancova ploténka mi ale připomněla trápení všech lidí, které skutečně něco bolí a mají tu smůlu, že je to na nich vidět. Nemají to mezi námi lehké.

Poslední týdny mám (kvůli vlastní opakované nešikovnosti) pořád nějak nalomené nebo vykloubené prsty na jedné noze. S tím se nedá dělat nic, jenom kulhat a čekat. Pak si všimnete zajímavého úkazu, přinejmenším ve městech - kulhání vás bez zjevného důvodu srazí o několik společenských příček dolů.

Nekulhám nějak extra otrhaný nebo zašpiněný, nebo zarostlý. Občas kulhám s udržovaným dítětem, parkrát jsem dokonce kulhal v černém kabátě a oblekové košili. Nekulhám nějak divně nebo nápadně. Nekulhám setmělými parky a divnými místy. Přesto je zřetelné, že si vás lidi měří a někteří se vám rovnou vyhýbají. V očích je vidět nedůvěra, při pohledu na zraněnou nohu i odpor. Ochranka v obchodech okamžitě zbystří. Není to moje první kulhání v životě. A vždycky je to stejné.