Výstava týdne: Při pohledu na obrazy Karolíny Šulcové se cítíme jako doma

Když loni Karolína Šulcová na AVU obhajovala svou diplomku pojmenovanou Domov, hodnoticí komise byla z jejího výběru tématu pro závěrečnou práci viditelně překvapená. Umělecká generace Z totiž v postcovidové době považuje za svá soukromá útočiště nejčastěji uměle vybudované skrýše, které se dají umístit do předraženého nájemního bytu, opuštěné továrny, lesa, na zahradu – zkrátka kamkoli, kde se dá – nehledě na to, odkud člověk pochází – vytvořit nové, vysněné, většinou pouze dočasné hájemství. Osmadvacetiletá Šulcová ovšem svůj domov nachází prostě doma – na rodinné vesnické usedlosti u Golčova Jeníkova. Právě tam se vrací i ve své aktuální výstavě, kterou kurátorsky připravil Jan Čejka v Galerii Uhelný mlýn v Libčicích nad Vltavou s názvem Přejela prstem v prachu.

„Cítit se někde doma je pro mě spojené s důležitým pocitem někam patřit, umět být i sama se sebou, lépe se znát a mít své místo,“ uvádí k výstavě Karolína Šulcová a na obrazech zachycuje, kde je jí dobře. Už názvy pláten jsou jejím osobním místopisem: Dvůr, Stodola, Na půdě, Peřina, Petrolejová lampa. Jsou to velmi jemné malby, na nichž si autorka vystačí jen se stopami lidské existence. Figury tu (až na kresbu včelaře) sice nenajdeme, přesto jsou na obrazech přítomné. Někde zanechají o zeď opřené hrábě, jinde na šňůře pověšené prádlo, je tu i stín postavy stojící před schody na půdu. Právě schody a žebříky jsou pro autorku klíčovým prvkem stavby jejích kompozic. Zatímco průhledy okny nás horizontálou vedou zevnitř ven, do potenciálně nebezpečného prostředí, po dřevěných příčkách se dá vertikálně stoupat někam, kam sice zas tak často nechodíme a nejspíš tam bude tma, ale pořád je to náš důvěrně známý prostor.