Roztančit myšlenky a stvořit sám sebe jako divadelní rock star

Všechna divadla londýnského West Endu se první prosincové úterý na dvě minuty ponořila do pološera. Symbolické gesto ztlumení světel bylo tichou poklonou britskému dramatikovi s českými kořeny, 88letému Tomu Stoppardovi, který zemřel 29. listopadu. „Divadelní senzace trvající od šedesátých let“ a muž, jenž „udělal britské divadlo cool a chytré zároveň“, jak ho v adorujících nekrolozích popsaly britské deníky The Guardian a The Telegraph, si v očích ostrovní scény nezasloužil nic menšího. Stoppard byl na jednu stranu „angličtější než rodilí Angličané“ a promyšleně kultivoval svoji image dokonalého dandyho starého střihu, ale Velkou Británii zároveň přesahoval.

Povedlo se mu to, co málokterému kontinentálnímu dramatikovi – prosadit se velkolepě doma i za Atlantikem. Povedlo se mu i to, co málokterému dramatikovi, ať už je odkudkoli – být úspěšný u kritiků i u diváků. Od sedmdesátých let pak svůj příběh spojil také s východní Evropou a s rodným Československem, když se začal zajímat o porušování lidských práv v komunistických zemích. Angažoval se v aktivitách Amnesty International. „Lidské právo není otázka domácí politiky jednoho státu,“ napsal v roce 1977 pro The New York Times v článku o útlaku signatářů Charty 77 v tehdejším Československu. Jeden z nich, budoucí prezident Václav Havel, se stal jeho přítelem. Organizoval petice za jeho propuštění, věnoval mu hru Profesionální faul a v roce 2006 ho vepsal jako postavu do hry Rock’n’Roll o tuzemském disentu a komunismu z pohledu britských komunistů, kteří jej nezažili v praxi. 

Na nastudování v Národním divadle v roce 2007 dorazil osobně. „Oba věděli, že jsou spřízněné duše a že usilují v podstatě o totéž,“ napsala kanadská bohemistka Marketa Goetz-Stankiewicz na sklonku osmdesátých let minulého století. „Ukázat prostřednictvím jejich kreativního média, co považovali za pravdu o naší době a lidech ztracených v rozsáhlých společenských sítích.“ Stoppard by takovému tvrzení nejspíš oponoval. Říkal, že jeho výsostně intelektuální hry jsou hlavně vrcholná zábava. Ale důsledně dotažené oponování bylo jeho vášní i zásadní součástí jeho psaní, plného protichůdných prohlášení pronesených rozporuplnými postavami. „Dokázal vyhmátnout ideu, formulovat paradox,“ říká literární kritik Jan Němec a jeden z aktuálních porotců Ceny Toma Stopparda. „Jedním okem na vás spiklenecky mrkal a druhým se vám díval do žaludku.“